64. kapitola

288 76 2
                                    

Zatímco Sářiny rodiče měli doma o svou dceru starost. Jelikož si dobře všimli, že brýle, o kterých původně samozřejmě neměli ani tušení, nosí jen někdy, a to jim dělalo vrásky na čele. Proto se rozhodli se na to zeptat přímo.

Posadili se k jídelnímu stolu, kde se Sára cpala ovesnými vločkami.

„Nechtěla bys nám něco říct, dítě?" otázala se jako první maminka a starostlivě si ji prohlížela.

Dívka po nich vrhla nechápavý pohled a nechala lžíci ve vzduchu.

„Ehm... ne," odpověděla po chvíli ticha jistě. O klukovi ve snu jim rozhodně říkat nechtěla. Otce by z toho akorát ranila mrtvice.

„Opravdu, ne? A co ty brýle?" pokračovala její rodička jemně, zatímco tatínek nervózně poťukával prsty o desku stolu.

Jejich dcera je přejela nechápavým pohledem. Brýle? Co s nimi? Vždyť je nosila jen do knihovny, aby vypadaly chytřejší. Lucka si totiž byla jistá, že její úspěch se stal jen díky nim, takže je nosily dál.

Než však stačila odpovědět, jediný muž v rodině už nedokázal mlčet a rozčíleně vyhrkl: „Já vím, na co je máš! Já to vím. Nosíte je s Luckou do klubu, abyste vypadaly starší! Tak to teda ne. S tím je konec. To nedovolím!"

Dívka nevěřícně hleděla na rozčíleného otce a nemohla věřit vlastním uším. Do klubu? S brýlemi? Bože.

„Tati, nosíme je do knihovny, abychom vypadaly chytřejší," poznamenala pobaveně, načež vstala a vydala se s miskou do svého pokoje, aby to v klidu dojedla. Cestou však ještě dala pusu tatínkovi na tvář.

„To bude dobrý," dodala jemně.

To je můj sen!Kde žijí příběhy. Začni objevovat