Někdy se cítíme volní, jako když létáme. Pak, ale přijde pád a my si uvědomíme, že jsme jen lidé.
(Není tu anglická verze, jelikož jsem ten citát vymyslela já, asi před 10 minutama 😂) --- Hoseok:
Hned jak jsem vstal, věděl jsem, že dnes bude nádherný den.
Udělal jsem si snídani, která obsahovala moje nejmilejší jídla a do batohu jsem si zabalil pár pomůcek na kreslení, svačinu a knížku, kterou jsem si plánoval číst na svém oblíbeném místě.
Nasadil jsem si helmu a cyklistické rukavice, z garáže vytáhl kolo, které jsem ještě musel dofouknout a očistit, jelikož se v garáži válelo celý rok (dnes měla být pvní jízda, tohoto roku!) A pak jsem se ještě rozvičil.
Napsal jsem Yoongimu, že se jdu projet a zavřel jsem garáž.
Naposledy jsem pohledem přejel všechny dveře (kdybych náhodou zapomněl zavřít) a pak jsem s hlubokým nádechem nasedl na kolo.
Jakmile jsem to udělal, kolo se okamžitě dalo do pohybu a já cítil ten známý pocit svobody.
To jsem, ale netušil, že pár ne zrovna pozitivních okolností dovede k znehodnocení celého dne.
Šlapal jsem do pedálů, ale moc daleko jsem se nedostal, můj batoh začal z jednoho ramene padat.
Naštvaně jsem zastavil a s frustrovaným oddechem jsem si sundal batoh.
Přezka na levém poutku se ulomila.
Chvilku jsem přemýšlel, co s tím a pak jsem to prostě a jednoduše svázal dohromady.
Batoh jsem si pak znovu hodil na záda, zandal si tričko za kalhoty a pokračoval v cestě.
Jenže jak se brzy ukázalo, poutko batohu jsem zavázal na jiné úrovni než to druhé, takže mi na jednom rameni vysel batoh téměř navolno a převaloval se mi při jízdě přes záda.
Snažil jsem se to ignorovat a jel dál, občas jsem si jednou rukou batoh poupravil.
Venku moc lidí nebylo, což mě celkem udivilo, jelikož byl krásný slunný den, ale nestěžoval jsem si.
Dostal jsem se až na most, který vedl kolem nákupního centra, odkud se ozývaly stovky hlasů.
,,Není divu, že venku nikdo není, všichni jsou narvaní v obchoďáku" zamumlal jsem si pro sebe.
Přejel jsem silnici a přede mnou se objevil pohled na dopravní hřiště, kde jezdí trénovat děti a jelikož tudy vedla moje cesta, zabočil jsem tam.
Přejel jsem přes malý mostík a pak se to stalo.
Batoh mi zase přepadl, tak jsem ho jednou rukou narovnal, přitom jsem zvýšil rychlost a vjel do prudké zatáčky, naneštěstí pro mě byla v té zatáčce spousta štěrku, pak jsem pouze uslyšel šoupavý zvuk kamínků a já jen cítil, jak se celé mé tělo i s kolem řítí k zemi.
Zavřel jsem přitom oči a když jsem je znovu otevřel, viděl jsem prach stoupající okolo mě, rychle jsem se zvednul a pak popadl mé kolo, kouknul jsem na škody na mém těle.
Koleno nevypadalo dobře a díky štiplavé bolesti jsem usoudil, že ani loket na tom není nejlépe.
Kolo jsem dotlačil k lavičce, mezitím se z ran začala valit krev.
Vyndal jsem lahev s pitím a kapesníky. Krev mi stékala dolů k botě a já jen pozoroval jak rána vypadá.
Nevypadalo to jako normální odřenina, bylo tu hlubší.
Víte, jak jsou ve filmech ty zombie, co mají rozedřené obličeje? Tak vypadalo moje koleno.
Když jsem se koukl na loket, skřivil se mi pohled, rána na mém loktu vypadalo jako malinká průrva.
Sundal jsem si rukavici a otevřel láhev s vodou.
S nádechem jsem trochu vody nalil na rány.
Musel jsem si skousnout ret. Vzal jsem kapesník a otřel si nohu, po které vytrvale stékaly potůčky krve až k mým bílým ponožkám.
Rozhlédl jsem se okolo.
Pozorovala mě jedna paní, která hned jak viděla, že na ní koukám odvrátila pohled.
Na hřišti bylo ten den hodně lidí, ale nikdo se mě nezeptal jestli jsem v pořádku.
Ten den jsem pochopil, že jsem ostatním lidem lhostejný a stejně jsem se začal chovat i já k nim.
*** Zajímavá věc na tomhle příběhu je, že se opravdu stal, mně a dneska 😂😐
Tbh třeba ta rána na loktu je na dva stehy, ale fakt nechci o prázdninách lítat po doktorech, takže to prostě nechám ať se to zahojí 🙇
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
