Stačilo jedno slovo

Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.

Měli jsme za sebou dlouhou cestu. Trnitou cestu, kterou jsme oba společně prošli. Ale už nejsme malí, jsme dospělí. Už nejsme ve škole, v Bradavicích. Už jsme dávno pryč. Bylo úžasné cítit místo trnů konečně i krásné růže. Tolik jsem jí miloval.

Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.

Mám to stále před očima, v kůži vypálený cejch zrady. Jak to jen mohl udělat? Vlastní krev? Tolik času mi zabralo, aby mi začala aspoň trochu důvěřovat. Tolik času mi zabralo, než roztála. Tolik času mi zabralo, než mi podlehla. Tolik času jsem ji přesvědčoval, že ji miluju. Tolik času trvalo, než mi ty slova taky řekla. Zašeptala mi je do ucha při našem tanci.

Všichni bývalí studenti byli pozváni na výroční ples do hradu - do Bradavic, školy čar a kouzel. Odsunul jsem všechno do pozadí, ona pro mě byla nejdůležitější. Dlouho jsem jí nadbíhal a když přišla taková nabídka, skočil jsem po ní. Nabídl jsem se jí jako doprovod. A ona, leč s pochybami, přijala. S úsměvem. Cítil jsem se jako o svátcích, když jsem dostal dárek, který jsem si přál.

Ten její kouzelný úsměv mi málem samou krásou urval srdce. Tolik pro mě znamenal. Miloval jsem jí tak moc!

Dorazili jsme do školy na slavnost a věnovali se jen sobě. Nehodlal jsem ji nikomu půjčit. Tančit budeme jen spolu. Věděla, že jsem majetnický. Věděla, že to udělám - že ji budu bránit a chránit. Že si ji pro sebe budu uzurpovat. Věděla, že jsem prostě sobec. Věděla to a jen se pousmála, když jsem odehnal už třetího jejího potencionálního tanečníka, tak se jí rozzářily oči snad ještě víc.

Byla nádherná. Byla úchvatná. Všechny a všechno tu dokonale zazdila. Byla to jediné, oč jsem měl zájem, oč jsem bojoval, co jsem nechtěl nikdy ztratit. Miloval jsem jí už několik let.

Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.

I když jsem neměl dobrou pověst, tak jsem se snažil, jen a jen pro ni. Stála mi za to. Bylo to tak prosté. Byla pro mě naprosto vším - aniž by znala či cítila tu podstatu, tu váhu věci. Ten nezapomenutelný večer byl nepopsatelným. Byl jsem tak šťastný a její oči a úsměv mě utvrzovali v tom, že ona je šťastná taky. Tak moc mě to hřálo na hrudi. Tiskl jsem si ji k sobě, pevně přesto opatrně. Jako kdyby to byla křehká porcelánová panenka. Vzácnost.

Cítil jsem její štíhlé tělo na svém, cítil jsem její teplo a vůni. Položila si hlavu na moje rameno a já si připadal jako král. Král, který drží svou královnu. Všechno v tu chvíli pro mě zmizelo, krom ní - Hermiony.

Pamatuju si to jako dnes. Ten pomalý tanec ještě než ustal, tak pro mě znamenal zlom. Lehce se ode mě odtáhla a zastavila se. Hledal jsem v jejím obličeji cokoliv, co by mi prozradilo, zda se něco stalo, zda je cokoliv v nepořádku. Ale nic jsem nenašel. Selhal jsem?

Dívala se mi upřeně do očí. Byla vážná. Začal jsem se bát. Začal jsem se obrňovat, i přes to, že jsem věděl, pokud by mě definitivně odmítla, tak bych to prostě nezvládl. Věděl jsem, že budu slabý a následně sražený - na samotné dno. Nedělej to. Nedělej mi to - prosil jsem jí svým šedomodrým Malfoyovským pohledem.

Stačilo jedno slovo. Jedno kouzlo. Zapomeň.

Neudělala to a mě se neskonale ulevilo. Srdce mi divoce bilo, i přes to, že mě neodmítla. Udělala něco jiného. Něco většího. Něco, při čemž se mi zalily oči slzami a nestyděl jsem se za to.

Přede všemi v tom sále, kouzelníky a čarodějkami, před celými Bradavicemi mě políbila. Nebála se, nestyděla se. Jako kdybychom tam byli jen my dva. Ona to tak taky viděla a cítila. Nikdo jiný neexistoval. Jen já, ona a naše spojené rty.