Machine of Love

Kapitola 13

Tiše jsem ho následoval, až domů, kde mě klid přešel. Jako by se to vše vrátilo a já nemohl zhluboka dýchat. V očích mě štípaly slzy a dokola jsem si opakoval, že je to nejlepší řešení. Hlavně pro mě. On s toho přeci jen nebude mít nic.

„Tudy," chytl jsem ho za ruku a hned táhl k mému tajnému vchodu do laboratoře. Byl překvapen. Jak jinak a stejně tak ze zbytku, který viděl hned po vstupu. „Nedokážu to."

Oznámil jsem hned na to a couvl zpět. Jak bych taky mohl. Tolik práce, kterou bych nyní měl zahodit? To nepřišlo v úvahu.

Přikývl jsem s mírným úsměvem. Zároveň jsem ho, ale požádal, zda by mě mohl nechat osamotě. On mi vyhověl a odešel. Věděl jsem, že tohle po něm vážně nemohu chtít. Nemohl mě vypnout. Ne když přišel o pravého Baeka. Věděl jsem tedy, že je to jen na mně. Zároveň jsem také věděl, že ho nemohu nechat samotného a musím mu pomoct za tím vším udělat tlustou čáru.

,,V deset večer přijď do kavárny. Budu tě tam čekat, tak tam prosím buď," řekl jsem stojící před obývákem a následně jsem se otočil. ,,Chany miluju tě a nezapomeň, že jsem navždy v tvých vzpomínkách a v tvém srdci," dodal jsem ještě a opustil jsem dům a zamířil jsem do kavárny.

,,Ahoj Chene," řekl jsem když jsem vešel do kavárny. ,,Ahoj," řekl s úsměvem. ,,Chene chci tě požádat, jestli bys sem v deset večer nepřišel. Chci s tebou mluvit. Soukromě," řekl jsem mu a než mi stačil odpovědět, tak jsem odešel.

Den se chýlil ke konci a stejně tak se blížil večer a pro mě a můj plán se blížila zásadní hodinka. Dveře kavárny jsem odemkl, připravil jsem velmi nenápadnou romantickou atmosféru a do kávovaru jsem dal na zbylé zrní dopis. Tam ho doufám najde.

Kavárnu jsem opustil a jen co jsem zabočil za roh, tak jsem spatřil Chanyho jak vstupuje dovnitř a chvíli po něm i Chena. S úsměvem jsem zamířil domů, abych mohl následně usednout v laborce do křesla a následně se připravit k definitivnímu vypnutí. Vypnutí ještě před tím než dorazí Chanyeol.

Rozhlížel jsem se kolem, aby mi po chvíli došel ten fakt, že tu není. Nikde. Byl jsem tu sám. Tedy do momentu než se ozvalo otevření dveří a vnich stál Chen. Byl jsem překvapený. Stejně tak on. Ani jeden toho druhého jsme nečekali. Z mého pohledu.

„Ahoj?" nikdy jsem neměl problém s Chenem normálně komunikovat. Ovšem poté, co mi řekl Baek jsem to začal vnímat jinak. Co když to byla pravda? „Hádám, že tě sem stejně jako mě pozval Baek," přikývl.

„Kde tedy je?" optal se čím mě naprosto vyhodil na druhou kolej. Nebyl zde. Jenom pěkně připravený stůl, který jistě musel nachystat. A pak mi to došlo.

Zatímco Chen zkoumal to vše kolem já vystřelil jak střela ven, abych běžel domů. Nechtěl jsem aby to dělal bez mého souhlasu. Nechtěl jsem, aby při svém posledním výdechu byl sám. I když jsem měl tušení, že to nestihnu.

Ať jsem chtěl jakkoliv, tak jsem nemohl. Ne sám. Napsal jsem tedy zprávu Chanymu. Jednoduchou a stručnou. Užij si večer. Využij toho a nezahazuj možný vztah. Počkám na tebe, abychom si mohli dát sbohem. Nespěchej.

Zastavil jsem. Stál jsem jenom tak ani ne v půli cesty a mobilem v dlani. Odychl jsem si, ale přitom si nebyl jist. Vrátil jsem se. Do kavárny, kde Chen stále byl a sedící u stolu. Neodešel. Nechápal jsem.

Sedl jsem si proto před něj. Jako by nic i když on se mě pohledem vyptával, co se to tady děje. A já mu to řekl. O tom, že ví pravdu. O tom proč to asi vše dělá a jak by dnešní den měl skončit. A on se nesmál. Jen usmíval jako by to bylo nějaké příjemné téma. A já musel sním.

Protože mi to došlo. Došlo mi, že to byla pravda. Chen mě má opravdu rád a já byl slepý. Naprosto slepý. Svoji dlaň, která ledabyle ležela na stole jsem přesunul k Chenovo. Lehce jsem se ji dotkl, abych ji následně pevně stiskl. Bude sice chvíli trvat než vyhodím plně ze svého srdce bolestné city k Baekovi, ale jistě je pak nahradím těmi k Chenovy.

Měl jsem na to právo. Právo být opět šťastný. S šálkem kávy, úsměvem na rtech a Chenovou dlaní v té mé jsme zůstali tiše, až do okamžiku konce. Oba jsme se beze slov dali do úklidu, abych ve zrnkách kávy našel zastrčený dopis. Nebyl jsem překvapen. Čekal jsem to.

Rozloučení nebo sliby? To jediné mě mohlo čekat. A tak jsem onen papír zastrčí do zadní kapsy, abych se mohl řádně rozloučit a popřát Chenovy dobrou noc. A on na oplátku mě. Hned poté se otočil směrem ke svému auto. Jako by nic. Jako by vše bylo normální, ale nebylo. Zastavil jsem ho.

Chycením jeho ruky jsem nedovolil žádný další krok. A pak se to stalo. Jako bych to ani nebyl já, jsem přitáhl jeho tělo ke svému. Stejně tak rty, které jsem přitiskl na krátký polibek. Rudý jako rajče jsem se pak usmíval a hned na to zbabělé utíkal pryč. Bylo to komické a rychlé. Ovšem já pro dnešek měl naspěch.

Vypnutí už bylo v plném proudu a já tak přestal pomalu cítit naprosto všechno. I přesto jsem to nedokončil. Slíbil jsem, že počkám a i když už se nemohu moc hýbat, tak chci stále čekat. Čekat na osobu, které můj originál nedal sbohem.

Nikdy jsem snad neběžel rychleji. Moje nohy byly v jednom ohni a plíce na cestě s mé hrudi. I tak jsem stál před laboratoří. Spocený a připravený. Jeden, dva a pak spousty kroků k lůžku na kterém již ležel. Připravený to ukončit.

„Děkuji," pronesl jsem do ticha, když jsem nad ním stát. S dlaní hladící jeho tvář a slzami na kraji. „Sbohem má lásko."

,,Cha-ny nebreč. Tak-hle to má to-tiž být. Já jsem mr-tvý už dáv-no, ale tento-krát ti m-ohu asp-oň jako kop-ie říct, že jsem ta-dy," řekl jsem mu s námahou a z posledních sil jsem zvedl ruku a dal mu jí na srdce. ,,Ve tvém srd-ci," usmál jsem se a on si vzal mou ruku do té jeho.

,,Žij s Chen-em. Žij šťa-stný živ-ot a žij ho s ním. Je čas pře-stat žít v minu-losti a jít dál. Jít dál s ním a nemu-síš se bát. Cha-ny, milu-ju tě a vždy-cky to tak by-lo, ale ži-vot jde dál. Na slova mil-uju tě nezap-omeň, ale taky neza-pomeň, že je i někdo jiný kdo si je zaslo-uží," řekl jsem mu a sundal jsem si prsten, který jsem mu dal.

,,Tře-ba ho bud-eš potřeb-ovat a třeba mě za pár let opět zap-neš. Zapn-eš mě jako vaš-eho syna," usmál jsem se a zavřel jsem oči. Teď už jsem připraven.

Hřbeten ruky jsem stíral poslední slzy, abych se usmál. Úsměv naděje. Na jeho slova jsem přikyvoval. Vlastních jsem neměl, ale jeho jsem si chtěl zapamatovat. Ani jeden jsme to nechtěli příliš prodlužovat. Trápili bychom se tak.

Jeden moment na sbohem a jeho víčka se zavřela. Úsměv zůstal na nehnuté tváři, hrudník zamrzl a ruka padla dolů. Položil jsem ji vedle těla a upravil tak jeho postoj. Ještě naposledy jsem se otočil, porozhlédl po místnosti a hned na to ji opustil. Ze zamknutím dveří bylo načase začít novou kapitolu života. Po boku Chena.