Machine of Love

Kapitola 3

Příjemné mravenčení. Tak bych popsal jeho rty na mých. Bylo to stejné, ale přitom tak odlišné. Jako bych jeho rty políbil poprvé a ne snad po sté. I přesto, že jsem neměl tu možnost velice dlouho. Chybělo mi to.

„Děkuji," zašeptal jsem a on nepochopil. Já taky ne. Proč jsem děkoval za polibek, který mi byl díkem za květinu. Kdybych tak dostal polibek za každou květinu, co jsem mu již dal. „Nezabívej se tím."

Svou dlaň jsem položil na jeho tvář. Stále to byl jen sen. Stále tu byl ten pocit, že se rozplyne a i tak jsem byl šťastný. Po dlouhé době.

Očkem jsem padl na nástěnné hodiny, které mi dávaly ještě hodinu směny. A pak domů. Nikoliv sám do prázdného domu, ale po boku mé lásky. Vstal jsem tedy, abych se vrátil na svou pozici. S Chenem v zádech to vše šlo rychleji, a tak než jsem se stačil znovu otočit již byl konec.

„Můžeme jít," pronesl jsem a než stačil vytáhnout svou peněženku, už ho táhl ven. Věděl jsme že se nyní bude hádat o tom jak by si to zaplatil, ale to bylo přesně to co jsme chtěl. Slyšet jeho hlas. Jeho emoce.

,,Počkej pusť mě," řekl jsem mu celkem mimo. Svou ruku jsem osvobodil a šel jsem zpátky ke kavárně. ,,Není hezké odejít bez placení," řekl jsem tak, aby mě slyšel. Vstoupil jsem do kavárny a vytáhl jsem peněženku.

,,Počkej to je moc," řekl Chen, když jsem opět stál u dveří. ,,Není. Ber to jako dýško," usmál jsem se a opustil jsem kavárnu. Chany stál stále tam, kde před tím, ale zády ke mně. S úsměvem jsem se k němu rozešel a těsně u něj jsem se rozběhl a skočil mu na záda.

,,Zaplaceno. Můžeme jít," řekl jsem. ,,Hyjé," dodal jsem s úsměvem.

Když mi zmizel z dohledu povzdechl jsem si. Pokud jsem si myslel, že to pochopí tak to vzal přesně jak jsem čekal. Žádný účet podniku. Potřeboval to zaplatit ze svýho a přesto nejel vlak.

Placení netrvalo dlouho, když jsem na svých zádech ucítil tlak a pak jeho slova. Koutky mi opět cukaly, ale já se nijak výrazně nesmál. Namísto toho jsem jen chytil jeho nohy, abychom skutečně došli k nám domů.

Při chůzi jsem se vyhýbal kalužím, avšak i tak jsem dorazil zamáčený jako bych se těmi kalužemi brouzdal. Těsně po přejití prahu jsem ho shodil na nohy, vyzul se a následně se ztratil v prostorách domu, abych se převlékl do suchého a hlavně pohodlného.

Začal jsem se zouvat a v tom se to stalo. Venku se zablesklo a pak rána jako z děla. Vyjekl jsem, nadskočil a začal jsem se třást. Bojím se bouřek. Běžel jsem do ložnice a snažil se uklidnit.

Jen v boxerkách jsem ležel pod peřinou, třásl jsem se při každé raně a plakal jsem. V tom jsem něco ucítil. ,,Cha-ny něco se pá-lí." zařval jsem mezi vzlyky. Pak už si pamatuji jen tmu.

První chyba. Hledal jsem ji dlouho a nakonec ji našel při bouřce. Strach. Ovladatelný faktor, který nás ve větší míře může pohltit stejně jako Baeka. Z jeho strachu došlo i ke zkratu.

Snažil jsem se nevyvádět. Jeho ochablé tělo vzal do náruče a následně odnesl do své pracovny, která byla pod zámkem tohoto domu. Ze vstupem skrytým za zrcadlem. Sestupoval jsem tak tmou, abych jeho tělo položil na lůžko.

Několik testů mělo ověřit jeho funkčnost, vyměnil jsem pár drátků a nakonec ho tak přivedl jen do spánku. Nebylo to nic vážné, ale i tak mi to nahnalo hrůzu. Druhou ztrátu bych již nepřežil.

Jakoby se vůbec nic nestalo jsem ho odnesl do ložnice. Nebylo jisté, kdy se vzbudí, ale chtěl jsem mít připravené jídlo. Hlad bude mít tak či tak.