Hovory s Henrym

76 6 0
                                    

O dva měsíce později

Rozhovor
Nazdar, Genri.“
   „Ahoj, Luko. Jak je?“
   „V pohodě. Co u tebe?“
   „Fajn, ještě žiju.
   „To mě těší. Živí tě tam dobře?“
   „Ha ha, ale jo.“
   „Paráda. A co Seth? Volal sis s ním?“
   „Už párkrát jo.“
   „A?“
   „A je to s ním čím dál horší. Mám pocit, že umře, jestli se nevrátím.“
   „Ani bych se nedivil, kdyby se to fakt stalo. Mimochodem říkal jsi mu už, co s ním máš v plánu?“
   „Neříkal. To je podle mě to poslední, co by ode mě chtěl slyšet. Budu se snažit nechcípnout, do té doby bych mu to zatajil.“
   „A nebude lepší, když mu to povíš co nejdřív? Ode mě mu to nebude znít o nic lépe. Radši se půjde zabít, než aby poslouchal mě, jak mu tvrdím, že sis přál ho mít v Rusku u nějakého Artura, kterého v životě neviděl. Podle mě moc dobře ví, že bys mu to neudělal. Měli byste si o tom promluvit.“
   „Ty se nějak staráš! Každopádně... Asi máš pravdu. Promluvím s ním, ale ještě ne teď. Chvíli ho ještě nechám v iluzi, že pracuji jako doktor.“
   „No to snad ne.“
   „Ale ano. Když už jsme u Ruska – napadla mě ještě jedna osoba, která by s tebou a Sethem mohla letět místo Marie.“
   „No? Sem s ním!“
   „Je to takový bílý tygr, pracuje u vás jako kuchař. Jmenuje se Ryan Arturovič Zajcev.“
   „Počkat, počkat, to ale znamená –“
   „– ano, Luko, přesně tak. Je to náš příbuzný a Artur si změnil příjmení.“

Pohled Setha
Podzim už definitivně vládne přírodě.
   Jsem sám samotinký uprostřed ničeho. Střádám informace. Vstávám. Občas něco sním. Jdu spát. Přemýšlím.
   Henry je pryč už moc dlouho. Ne že by se to bez něj nedalo vydržet, ale chybí mi.
   Párkrát jsem ho za tu dobu viděl. Zařídil si se mnou hovor přes kameru.
   Zpočátku se snažil být milý. Brzy šlo však poznat, jak ho to ruinuje. Zešedla mu srst, vystouply vrásky, býval sklíčený nebo rozzlobený. V jednom kuse bručel, jednou se i rozplakal. Nedokázal jsem pochopit jeho starosti. Nemohl se mi totiž ani pořádně svěřit. Hrdost mu to nedovolovala.
   Teď na něj znovu myslím. Musím být silný, aby na mě byl pyšný. A aby to nedopadlo jako minule.
   Vařím pro místní hladové krky. Volný čas si krátím knihami a čuměním do stropu. Bylo by to fajn, nebýt myšlenek na něj. Mám o něho strach. I když mi tvrdil, že si ho tam nechají jako doktora. Jako bych mu nevěřil.

Po dlouhé době si sedám k notebooku. Čekám, až se mi Henryho obličej objeví na obrazovce. Je to dlouhé, ale dočkávám se.
   „Ahoj, zlato,“ zdravím.
   Jenže on nic. Bezradně hledí na klávesnici. Opírá se o područku houpacího křesla, ve kterém sedí. Z toho důvodu je dost nakloněný do boku. Nevnímá mě.
   „Zlatíčko?“ chci ho vyprovokovat.
   Neúspěšně. Jen si povzdechne. Zaklání se a obrací oči v sloup.
   „Genrichu!“ zkouším to jinak. Konečně se probírá a zahledí se na mě.
   „Promiň,“ špitne. „Já už prostě nemůžu.“
   Nevím, co říct, abych to ještě nezhoršil. Mlčím tedy. Doufám, že se rozpovídá sám. Ale on jenom hledí. Oba hledíme.
   Jeho pohled mě tak ubíjí. Vypadá, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. Jeho pevná schránka se rozbíjí, praská... Cítím oheň s popelem. Jako bych už ho viděl se rozpustit na prach...
   Probírám se. Zjišťuji, že je vyděšený.
   „Genrichu?“
   „Sethe,“ vydechne, „co to bylo?“
   „Co bylo co?“
   „Ten tvůj pohled.“
   „To nic, jen... jsem se nad něčím zamyslel.“
   „Starají se o tebe dobře?“
   „To spíš se já starám o ně.“
   „Jak to?“
   „Vrátil jsem se k vaření. Nudil jsem se.“
   „Tak dobře, ale jíš s nimi taky, že ano?
   Popravdě se mi jíst ani nechce. Když už, tak něco malého, abych na chvíli zahnal kručení v břiše. Ale to mu říct nemůžu. Zlobil by se. Nechci mu přidělávat starosti. Už tak jich musí mít dost.
   „Jo, vesměs jo,“ tvrdím. „Ale většinou jím sám u sebe na pokoji. Cítím se tam lépe.“
   „Nevyčleňuj se kvůli mně ze společnosti,“ upozorňuje mě, „běž za kamarády pokecat, ať se nenudíš.
   „Však jo.“
   Najednou za ním začne blikat rudé světlo. Znenadání se rozezní cosi jako alarm. Henry si zacpává uši a hroutí se dolů.
   „Zavolám ti večer!“ ječí, aby přehlušil houkání. „Třeba v osm, co říkáš? Musím teď jít!“
   Kývám, aby se mě nemusel ptát, co jsem říkal. Určitě by mě neslyšel.
   Zpod stolu vytáhne pušku. Zamává mi. Zvedá se a přitom vypíná kameru. Přede mnou zeje černočerná tma.
   A já dostávám ten pravý a nefalšovaný strach, protože je mi jasné, že mi Henry lhal.

Red and Blue [FNAF FF]Hikayelerin yaşadığı yer. Şimdi keşfedin