Red and Blue [FNAF FF]

Překvapení

Tady je jen další trapná kapitola, ani se nemusíte obtěžovat to číst, ale pro milovníky Christiana by to možná mohlo být poněkud obšťastňující :)

Dodatečné varování: Vy z vás, kteří jste kapitolu ještě nečetli a nerozumíte si s krví, mrtvolami a vnitřnostmi, čtěte, prosím vás, opatrně, protože se tam tyhle věci nacházejí. Děkuji za pochopení a omlouvám se všem, kteří četli kapitolu bez tohoto varování.

Pohled Christiana
   Opatrně jsem si otevřel dveře a se dvěma talíři v ruce jsem vkráčel do našeho pokoje. Nesl jsem nám oběma jídlo - dva talíře s knedlíky na tácu. Byl jsem hrozně rád, že se všechno mezi mnou a Alfredem jakžtakž vyřešilo, a že mi dovolil tady zůstat. Ještě víc jsem však byl šťastný z toho, že jsem dostal přímo od něho povolení se tady stravovat. Nechci umřít hlady.
   Všimnul jsem si při pokládání svého talíře - a zvedání toho jeho - na stůl, že má William zavřené oči a leže až po krk přikryt peřinou na své posteli spokojeně oddychuje. Usnul. Už zase.
   Věděl jsem dost dobře, jak při tomhle dokáže být někdo jako on unavený. Když dokázal usnout, i když jsem si s ním povídal, proč by to nedokázal teď? Za tu dobu, co jsem tu s ním seděl, mi přímo před očima usnul nejméně třikrát, ne-li více. Byl dokonce tak unavený, že se jeho spánek změnil z lehkého na hluboký, a on se tudíž neprobudil, ani když jsem třísknul dveřmi.
   Posadil jsem se na svoji postel, která ležela jen pár centimetrů od té jeho, a spustil jsem na něho: ,,Wille, vstávej, je oběd, no tak."
   Jenže on se ani nepohnul. Nepřekvapilo mě to. V jeho kůži by mě neprobudila ani bomba. Chytil jsem ho nějak za rameno a zatřásl s ním, ale zase se nic nestalo. Povzdechl jsem si a usoudil, že budu muset počkat, až se probudí sám, jenže to mohlo trvat klidně několik hodin, a tenhle medvěd by určitě dokázal spát i celý den nebo dva.
   Nakonec jsem se však odhodlal k dalšímu pokusu ho vzbudit a zvýšil hlas: ,,Williame Fazbeare, nástup!"
   Zničehonic, jako kdybych do něj píchnul adrenalin, se probral a zprudka posadil, načež se začal zmateně rozhlížet kolem sebe s ještě zmatenějšími výroky: ,,Kde... Já jsem vzhůru! Hned budu na nástupu! Minutku!"
   Nechápal jsem, jak ho tohle mohlo probrat, ale mírně jsem se pousmál a poplácal ho po zádech, načež jsem od něho dostal do svých očí jeho nádherně vypadající nechápavý výraz. Uchechtl jsem se: ,,Ach, Wille, Wille..."
   ,,Co se děje?!" vyjekl a rychle zamrkal.
   ,,Jenom jsem ti donesl oběd, truhlíku," začal jsem se smát, ale jeho podivený výraz nezmizel.
   ,,A... aha... tak jo..." vydal ze sebe a nechal si ode mě dát na klín talíř s knedlíky a lžíci. ,,Díky, Chrisi..."
   ,,Za nic, Wille," věnoval jsem mu tentokrát vlídný zářivý úsměv, ,,jenom jez pomalu, dobře?"
   Přikývl a dal se mlčky do jídla, zatímco já se posadil ke stolu a udělal to samé, přičemž jsem na něho na chvíli přestal dávat pozor a zamyslel se nad sebou samým. Dělám já vůbec dobře, že ho do toho chci zaplést? Je vůbec ten můj plán dobrý nápad? Co když to nevyjde? Co všechno se může vlastně pokazit? A vůbec, bude to k něčemu? Co když tím nic nezměním?
   William zakašlal a já se podíval jeho směrem. Jedl dál, nestaral se o to. Vypadal stále docela zmateně. Poprvé to není nikdy jinak. Vím to. Než si na to zvykne, bude to trvat ještě nějakou dobu. Odvrátil jsem od něho pohled a pokračoval v ládování se obědem. Chutnalo mi. Jak taky jinak, že? I kdyby tomu tak nebylo, sníst bych to musel - přece nechci hladovět, ne?
   Mlčel už nějak dlouho a já se na něho znovu obrátil. Vypadalo to, že za chvíli zase usne, protože mu začala padat hlava. Tlesknul jsem, abych ho probral, a on sebou kupodivu cukl a vystřelil hlavu vzhůru s vytřeštěnýma očima, pak se hluboce nadechl a vydechl a - jako by se nikdy nic podobného nestalo - pokračoval ve své předešlé činnosti. Nevnímal mě. Nebo alespoň ne tak dobře, jak by měl. Neznepokojovalo mě to. Naopak. Když mě nevnímá, mohu být v klidu a přemýšlet nad sebou a svými plány, a on si ani nevšimne, že jsem tady a že jsem nějak potichu.
   Vzpomněl jsem si na Alfredova slova, ať mu nahlásím všechno, co na něm uvidím. Mohl jsem to vzít s humorem a říct mu, že jsem viděl, že na sobě má košili a kalhoty a že je hnědý a že má modré oči a že nemá klobouk, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem si vzal svůj malý bloček, který jsem s sebou uzmul pro takovéto případy, a také propisku a začal si zapisovat i věci, které se teprve stát měly. Nespavost. Podrážděnost. Samota. Beznaděj. Zoufalost. Nadměrné pociťování bolesti. Touha mít někoho při sobě. Blouznění. Únava - pouze krátce po prodělání zranění a až dlouho po jeho vyvinutí. Nevnímavost. Všechno tohle jsem znal. Nemusel jsem se na něj ani dívat. Dneska to bude dlouhá noc a já nesmím zamhouřit oči. Ani na pár vteřin. Vůbec.
   Když jsem se na něho podíval potřetí, shledal jsem, že mě pozoruje a věnoval jsem mu svůj zářivý úsměv. On jen naklonil hlavu na stranu. Tak jsem udělal to samé. Bylo to jen tak, z legrace. Nemělo to žádný význam. Vlastně jsem sám své chování nechápal.
   ,,Dojedl jsi?" položil jsem otázku, a on přikývnul. Vstal jsem, došel k němu a talíř i se lžící s sebou přibral. Už už jsem to chtěl jít odnést, když v tom jsem zaslechl výstřel a málem všechno to nádobí upustil. I jeho to vylekalo a hlasitě vyjekl, možná i trochu nadskočil.
   ,,Co to bylo?"
   ,,Počkej tady, Williame, půjdu to zkontrolovat," oznámil jsem mu, položil všechno na stůl a vykráčel ven. Zavřel jsem za sebou a rychle se rozhlédnul. Vydal jsem se z nějakého důvodu doleva, odkud se mi zdálo, že zvuk vycházel. Šel jsem dlouho. Ty chodby byly holt všechny dlouhé. Postupoval jsem vpřed opatrně, drže se stěny. Zaslechl jsem hovor a ten zvuk následoval.
   ,,Co se to tady stalo?!" Alfred? Zřejmě.
   ,,Já... jen jsem mu donesl jídlo a-a on mě napadl, s-s-sebral mi zbraň a zastřelil se!"
   Zrychlil jsem krok.
   ,,Můj ty Scotte, že to mají furt zapotřebí, kdo to má pořád uklízet? Zavolejte někdo někoho, ať to tady uklidí, tomuhle já se věnovat nehodlám. A taky to tady pořádně vydesinfikujte někdo, tohle už fakt není normální."
   Bál jsem se nejhoršího, a měl jsem proč. Doběhl jsem na místo hovoru a spatřil otevřené dveře do cely, ve které stál docela vytočený Alfred, jakýsi vyděšený Modrák v podobě kozla či čeho, následně jakýsi šedomodrý vlk, který ho okamžitě tahal z toho místa, aby se snad nezhroutil, přičemž ho uklidňoval, že mu dá něco k pití a že pak bude všechno v pohodě, dnešní vysypaný oběd, a především jsem spatřil na zemi ležící mrtvolu jezevce s bílým šátkem na krku, který byl nyní stejně jako zem kolem jeho hlavy zbarvený částečně do červena, zbraň vedle sebe. Málem jsem hodil šavli, když jsem z místa výstřelu a pár centimetrů od něj spatřil kusy něčeho, čemu by se možná ještě dalo říkat mozek, načež jsem raději odvrátil pohled. Zato ten medvěd Alfred se na ten úkaz díval úplně klidně, vlastně jako kdyby to byla jeho práce a on s ní byl v hloubi duše nadmíru spokojený a všechno to nadšení skrýval pod svou věčně zlostně vypadající maskou, aby zahladil veškeré stopy a důkazy, které po jeho výkonu zůstaly na místě činu. Měl jsem pocit, že toho jezevce znám od vidění. Možná bych si i vzpomenul na jeho jméno, kdyby mi nebylo tak špatně.
   ,,A takhle dopadají ti, kteří ruší náš klid, Christiane," promluvil, dívaje se stále na mrtvé tělo. ,,Jsou to všichni ubožáci. Neváží si života. Všichni to jsou jen a jen sebevrazi. Nic jiného."
   ,,Trevor měl pravdu..." zaskučel jsem a chytil se za hlavu. ,,Tak takhle vy se nás zbavujete?"
   ,,Ani nemusíme nic dělat. Dělají to sami od sebe. Možná mají dost fyzických sil, ale psychicky na tom dobře ani jeden není. A v tom to prostě všechno je. Nevydrží to tady. Raději běž pryč, ať uklízečky nemusí uklízet i tvoje zvratky."
   Poslechl jsem pro jistotu jeho rozkaz a vydal se zpátky. Měl jsem chuť se zhroutit a zároveň vybouchnout vzteky a zaútočit na kohokoli, kdo byl za tohle všechno zodpovědný. Na ani jedno jsem se však nezmohl. Jen jsem jako zombie mířil zpátky za Williamem doufaje v to, že se co nejdřív uklidním a na všechno zapomenu. Stále jsem však v hlavě uchovával skutečnost, že dneska budu celou noc vzhůru, a tudíž to k mému uklidnění nepřidá nic jiného než únavu a stres. Co jsem jen udělal špatně?
   Zdálo se, že mi jde ten medvěd naproti, nebo se o to ten moula alespoň pokoušel, protože stál ve dveřích a za pomoci stěny postupoval po milimetrech směrem ke mně. Zrychlil jsem krok a pokusil se zatvářit nějak neutrálně, tak aby nic nepoznal, tak aby nepoznal, co jsem prodělal za trauma, a mohl mě považovat za toho pohodáře, za kterého mě měl. Chytil jsem ho za paži a táhnul ho zpátky do postele, říkaje: ,,Tady nemůžeš stát, Williame, něco si uděláš. Lehni si a lež, moulo."
   ,,Byl jsi tam dlouho," tvrdil, když si znovu lehal na své lože. ,,Jen jsem se chtěl ujistit, že se někdo nechystá vystřelit na tebe."
   ,,Nebyl jsem tam více než pár minut," konstatoval jsem, ale on zavrtěl hlavou.
   ,,Vyšel jsi v půl jedné a vrátil ses v půl druhé. Tomu říkáš pár minut?"
   Trhnul jsem sebou a pohlédl na hodiny na zdi. Skutečně ukazovaly půl druhé, a já začal rázem přemýšlet, co mi tak mohlo vypadnout z paměti, že jsem byl pryč tak dlouho a nevšimnul si toho. Mohl jsem celou tu dobu bloudit v kruzích, než jsem se dostal na místo, ale skutečně by si někdo něčeho takového všimnul až po necelé hodině? Mohl jsem v kruzích bloudit potom, ale z jakého důvodu, když jsem tou cestou už několikrát procházel a dobře ji znal? Mohl jsem se po cestě zhroutit a na chvíli omdlít, přičemž by se mi ale pád a vzestup musely vypařit z hlavy. Začala mě bolet hlava, když jsem započal myslet na to, že jsem zřejmě propadl jakési amnézii, kterou by mohlo zapříčiňovat náhlé trauma z pohledu na mrtvolu kolegy. Udělalo se mi z toho špatně, musel jsem si sednout a prsty si silně stisknout kořen čumáku, aby ten nepříjemný pocit přestal. Poté jsem pohlédl na své dlaně a shledal, že jsou mírně rozmazané, což jsem připisoval únavě. Pocit nevolnosti nezmizel ani tehdy, když jsem si na svou postel kleknul a narovnal se, což údajně pomáhalo od bolesti břicha, ale od nevolnosti samotné zřejmě ne. Plácnul jsem sebou do peřin a zatvářil se zoufale, protože mě zoufalství skutečně začalo naplňovat. Pokoušel jsem se pomalu a hluboce oddechovat, ale to se rázem změnilo na dýchání rychlé a zběsilé, zoufalé a doprovázené vzlyky z myšlenky, že taky skončím jako všichni moji kolegové, co tady skončili, jako ubožák a sebevrah, jako někdo, kým mohou ostatní jen pohrdat, jako někdo naprosto bezvýznamný. V jedné chvíli se má nálada změnila natolik, že z toho nešlo vycouvat.
   Ucítil jsem cosi na svém rameni, ani jsem se však neobtěžoval podívat tím směrem, abych to něco shledal. Byl jsem na to moc unavený a zoufalý, tento čin prostě nebylo možné vykonat.
   ,,Jen klid, jen klid," slyšel jsem vlídně vyřčená slova, hlas jsem však ze samé vlny pocitů hromadící se v mém těle nerozpoznával. ,,Zavři oči a snaž se usnout, vzbudím tě, kdyby něco."
   Bylo mi jedno, kdo to říká - snad to byl možná William, opravdu nevím -, ale poslechl jsem ho, zavřel oči a docela rychle usnul. Zdálo se mi, že slyším něčí rozhovor, ale bůhví, zda to nebyl jen výplod mé fantazie.
   ,,Hej, Chrisi, vstávej! Jde nebezpečí!"
   ,,Jen ho nech spát, má toho dneska dost. Jak se choval, když přišel?"
   ,,Docela divně. Nepamatoval si, že by byl hodinu pryč, myslel si, že se vytratil jen na pár minut. A myslím, že ho bolela hlava, chvíli tady jenom seděl a tlačil si prsty na čumák mezi očima, jestli mě chápeš."
   ,,Chápu. Ještě něco?"
   ,,Pak pár minut klečel na posteli, a potom sebou švihl a začal brečet. Řekl jsem mu, ať jde spát, že ho kdyžtak vzbudím, kdyby se něco dělo. A on pak hned usnul."
   ,,Bodejď by ne, bylo na něm vidět, jak je vyčerpaný jak fyzicky, tak psychicky. Myslím, že takové věci nevnímá, když toho na něho už není moc, není to pravda?"
   ,,Dovolil bych si říct, že to pravda je. Vypadal, že je ve stresu. Co se mu stalo?"
   ,,Viděl mrtvolu jednoho Zelenáče, který se zastřelil."
   ,,Můj ty Scotte..."
   ,,Myslím, že sebou někde šlehl o zem a měl výpadek paměti, věřil bych prozatím téhle teorii. Poslouchej, zdá se mi to, nebo mu teče krev?"
   ,,Nevidím moc dobře, ale taky se mi zdá, že tenhle odstín červené není barva jeho srsti."
   ,,Dojdu si pro nějaké obvazy, a až se vrátím, obvážu mu to. Zatím tady počkej, pomůžeš mi."
   ,,Já?"
   ,,Nebude to nic, co by laik jako ty nezvládl."
   ,,Laik? Já jsem náhodou vzdělaný!"
   Pak jsem zaslechl jen smích a dlouhé ticho. Bůhví co byl tohle za stav. Mikrospánek? Spal jsem a zároveň slyšel každé slovo, i když tlumeně a občas nejasně. Nechápal jsem to, byl jsem zmatený jak lesní včela. Nepochopil jsem ani jedenkrát za celý ten rozhovor význam jediné věty, byl to jako sen, kde máte více prstů, nic nevnímáte a nedokážete nic pořádně přečíst, abyste bezpečně poznali, že se jedná o sen a nikoli o realitu, aby vás mozek ujistil, že se z té noční můry můžete probudit, nebo že se z toho nádherného snu bohužel probudíte a ztratíte veškerou radost a naději na lepší život. Takhle jsem se cítil - zmateně a zcela ztraceně. Ztrácel jsem se ve vlastních myšlenkách ve snaze najít smysl tohohle všeho a dokázat si uvědomit, co se kolem mě děje.
   Najednou jsem ale prudce otevřel oči a snažil se z nějakého důvodu popadnout dech tím, že jsem se nadechoval a vydechoval extrémně hlasitě a vydával přitom zvuky, jako kdybych právě zaběhl maraton. Vyschlo mi v krku, potřeboval jsem se nutně napít, ale jediné, co jsem dokázal, bylo vykonávat povely, na které nemusím myslet, a dívat se pomateně do stropu. Snažil jsem se rychle mrkat, protože jsem si naivně myslel, že když to nějakou dobu budu dělat, že z toho stropu rozpoznám lokaci, ve které se nacházím, ale opak byl k mé smůle pravdou. Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem zjistil, že mám kolem hlavy obvaz a že svoji pásku přes oko nemám tam, kde by teoreticky být měla. Začal jsem panikařit, což nemám obvykle ve zvyku se svou pohodářskou povahou. Chtěl jsem volat o pomoc nebo alespoň vykřiknout, ale dočista vyschlé hrdlo mi tento povel neschválilo a dodalo mozku informaci, že to prostě nepůjde. Smířil jsem se s tím docela rychle a pokračoval v hlasitém oddechování jednoduše proto, že se mi jinak dýchat poněkud nedařilo. Zkusil jsem pohnout rukou, ale cosi se mi zařezalo do zápěstí a já už nějak věděl, která bije. Alfred zjistil, že představuju nebezpečí, a proto mě tady někde někdo svázal, a já tady teď budu trčet navěky sám a v nevědění, výčítaje si všechny své předtím vykonané činy.
   Najednou se mi v zorném poli zobrazil obličej zlatého medvěda s tmavě modrým kloboukem na hlavě a rázem i jeho dlaň s postupně se měnícím počtem zvednutých prstů.
   ,,Kolik vidíš prstů?"
   ,,Tři...?" hádal jsem, můj hlas skoro nebylo možné slyšet.
   ,,Správně, a teď?" Počet se změnil.
   ,,Jeden...?"
   ,,Dobrý, v pořádku," pravil a na pár vteřin mi zmizel z dohledu, přičemž jsem cítil, že se mi začínají uvolňovat ruce ze sevření provazů, které dle mých teorií musely být přivázány nějakým způsobem buď k mému tělu nebo ke kraji postele, ,,promiň za to nepohodlí, ale William trval na tom, že nesmíš spadnout z postele. Docela jsi sebou házel. Museli jsme tě přivázat k posteli vlastně i kvůli tomu, abych ti mohl obvázat tu ránu na hlavě."
   Obrátil jsem oči unaveně v sloup, povzdechl si a otráveně zamručel. Neříkal jsem na to nic. Pořádně jsem nevnímal a nezačal jsem to dělat ani tehdy, když mě ten medvěd vytáhnul do sedu, přičemž mě opřel o zvýšenou část postele za mnou. Opěradlo bylo však tak nízké, že jsem dokázal zaklonit hlavu, tak abych se jí dotýkal jeho vrchu. Stále mi nebylo zrovna nejlíp, avšak má počáteční nevolnost téměř pominula, a až na bolest hlavy mě prozatím už nic netrápilo. To se ale rázem změnilo tehdy, když jsem musel dát hlavu zpět do své polohy, přičemž se mi tak zatočila hlava, že jsem si chvíli myslel, že poletím k zemi, naštěstí jsem se dokázal zapřít rukama o postel, a tudíž se očekávané neštěstí neuskutečnilo.
   ,,Co se děje...?" vydal jsem ze sebe a vylil do sebe sklenici vody, která se mi dostala do ruky. Všiml jsem si až po položení sklenice, že jsem ji nějakým nedopatřením uchopil do pravačky, kde ale měl být železný hák. Když jsem si tu skutečnost uvědomil, prohlédl jsem si svou pravou přední končetinu a vytřeštil oči tak, div mi nevypadly z důlků. Zadíval jsem se na úkaz v podobě čehosi šedého, místo čehož býval ještě před nějakou dobou světle zbarvený hák. To šedé byl můj chybějící kus ruky. Úžasem jsem, popadaje dech, vydechl a zakryl si tlamu levou rukou, zatímco jsem tou pravou všelijak otáčel a zkoumal ji ze všech stran, snaže se uvěřit té ze začátku neuvěřitelné situaci. Začal jsem se tiše chraptivě smát, skoro jsem nedýchal vším tím vzrušením a nadšením. ,,Ty... ty vole... to... to ne ne... to ne ne toto... Kristova noho... kurva..."
   ,,Ale no tak, zas tak hrozné to není, abys musel nadávat," zakabonil se ten medvěd sarkasticky a rázem se pousmál s dodatkem: ,,William tvrdil, že ti to slíbil a že by ses jinak dobrovolně uspat nenechal, tak jsme využili této situace. Můžeš s tím normálně pohybovat?"
   Zkoušel jsem hýbat s každým prstem, fascinován skutečností, že to je opravdu moje ruka, když koná moje nevyřčené příkazy. Nejvíce mě však fascinovalo to, že se zdálo, že je úplně stejně těžká jako moje levá ruka, takže když už jsem si na obou rukách vyrovnal svaly, bude to pro mě skvělá úleva, odměna za to, že jsem to s železným hákem vydržel dost dlouho na to, abych si zasloužil tohle. Přikývl jsem. Neměl jsem slov.
   ,,Pasuje ti?"
   ,,Perfektně."
   Absolutně mě nezajímalo, že s tím vypadám jako poloviční robot, protože ta šedá vůbec neladila s mou srstí a působila spíše kovově. Myslel jsem, že z toho omdlím.
   ,,Děkuju..."
   ,,Za nic, alespoň budeš konečně k něčemu, William si stěžoval, že ho ten hák škrábe. Ale stejně na tom měl větší podíl on."
   ,,Kde vlastně je?" Rozhlédl jsem se, ale byl jsem na pokoji sám, museli mě přestěhovat. ,,Mám chuť mu skočit kolem krku a udusit ho radostí a vděčností."
   ,,Odpočívá a ty bys měl taky, takže běž zase dřímat, pořád jsi ještě moc vyčerpaný," pravil a přiměl mě si lehnout. ,,Večer tě přestěhuju zpátky k němu, podle tvých poznámek potřebuje ten moula dozor a ty potřebuješ odpočívat, takže budu muset tu noční hlídku vzít za tebe, protože ty to stoprocentně nedáš."
   ,,A k čemu mě tam potřebuješ?"
   ,,Co kdybych usnul a ty jsi byl náhodou vzhůru, abys mě mohl probudit? Jestli budeš spát teď, tak v noci beztak neusneš, tak proč tě nevyužít? A teď už dost keců, ležet a spát!"
   Zvedl se a chtěl odejít, ale já ho ještě zastavil: ,,Alfrede?"
   ,,No?" Obrátil se na mě.
   ,,Proč jsi to udělal?" Kývnul jsem na svoji pravou ruku.
   ,,Občas se holt nechám přemluvit k takovým absurdnostem. S Williamem určitě budeš mít čas si promluvit, všechno se dozvíš. Hlavně nad tím teď moc nepřemýšlej."
   Odešel, zavřel za sebou dveře a já se už jen díval blaženě do stropu. Takhle šťastný jsem nikdy v životě nebyl. Absolutně mě nezajímalo, jak to ti dva stihli za tak krátkou dobu - protože více než tři hodiny jsem spát nemohl - a už vůbec jsem se nestaral o to, jak na tom mohl mít větší podíl William, když se přece chvílemi nemohl hýbat. Nad tím jsem se rozhodl uvažovat později.
   Se šťastným pohledem na svou novou ruku jsem zavřel oči a ponořil se do hlubokého spánku.

(3297 slov ^^)