Red and Blue [FNAF FF]

Příšera v modrém

Pohled Sebastiana
„Christian je naživu!“ vykřikl jsem. Stál jsem ve dveřích společenské místnosti, kde se kromě Alex a Alfreda nacházeli i všichni ostatní hlavní členové Modré skupiny. Nepočítal jsem ovšem, že to vyvolá špatné pocity. Alex se totiž rozbrečela a Alfred ji hned musel bránit.
   „Co si o sobě myslíš, Sebastiane?!“ křikl zlostně. „Jak můžeš něco takového vůbec říct?!“
   Zadíval jsem se na ně udiveně. Nechápal jsem, proč je ta informace tak vyvedla z míry. Řekl jsem něco špatně?
   „Ale je to pravda, Alfe,“ ohradil jsem se. „Přišel jsem na to! I hrob má prázdný, musel přece nějak utéct, vždyť je to –“
   „DRŽ UŽ HUBU! PŘESTAŇ DÁVAT ALEX FALEŠNÉ NADĚJE!“
   „Ale –“
   „VYPADNI!“
   Nejistě jsem tedy vycouval z místnosti na chodbu. Asi nastal čas přestat s Alfredem týden mluvit.
   Rozběhla se za mnou jakási malá postava s jekotem: „Sebe, počkej!“
   Otočil jsem se na ten zjev. Zdálo se to jako hnědý medvěd. William. Nikdy jsem ho neviděl běžet takhle rychle. Zastavil jsem tedy.
   „Co potřebuješ?“ zeptal jsem se.
   „Christian...“ vydechl udýchaně, když ke mně doběhl, „jak jsi přišel na to, že je naživu?“
   Potěšilo mě, že mou teorii alespoň někdo bere vážně.
   „Žádný čin nezůstane beze stopy,“ vysvětlil jsem. „Kdybych pořádně ohledal místo činu, přišel bych na to mnohem dřív, ale jeho smrt mi zatemnila mysl. Šel jsem to tam řádně prohledat naštěstí dříve, než jsi vše stačil uklidit. Na zemi jsem nalezl stopy jisté látky, o které je všeobecně známo, že ti dokáže zastavit puls. Abych si svou teorii ověřil, požádal jsem o pomoc jednoho Alfredova kolegu, ne aby mi udělal rozbor, ale aby mi dělal mrtvolu. Fungovalo to. Probral se až den po požití.“
   William nevypadal překvapený. Jen pokyvoval hlavou.
   „Pak už to bylo jasné – hrob byl najednou prázdný, stejně jako ve filmu, který měl rád. Nebo bych měl říct který má rád?“
   Pousmál se, až mě to překvapilo. Čekal jsem, že bude třeba brečet štěstím nebo tak něco, ale nyní to vypadalo, jako by něco takového už jen tušil.
   „Tak jsi nás prokoukl,“ uchechtl se. „Smekám,“ dodal a smekl svůj cylindr.
   Civěl jsem na něho jak na rybu v obilí.
   „O čem to mluvíš?“
   „Snad sis nemyslel, že by to Chris zvládl sám, že ne?“ smál se. Smutek byl tentam. Když jsem pokračoval v nechápavém hledění, začal vysvětlovat: „Víš, Sebe, přechytračit tebe byl pro nás velký oříšek. Jak vidíš, málem se nám to povedlo. Naším úkolem bylo ho dostat z Modré základny na Zelenou. Počítali jsme s tím, že si ho Zelení vezmou s sebou, poněvadž je to jejich druh, a on se u nich probere dřív, než ho stačí pohřbít, ale ukázalo se, že ho nechají tady, protože zemřel na našem území. Takže jsme museli vymyslet jiný plán, a to bylo pohřbít ho zaživa, aby nevzniklo podezření, takže jsme se s Jasonem nabídli, že ho zakopeme, a pak jsme ho v noci zase vykopali a dostali do bezpečného úkrytu, aby se mohl vzpamatovat. Prázdný hrob jsme nahlásili až po několika dnech, aby to vypadalo, že ho někdo vykradl. Docela bizarní, ale účinné – jenom tebe to nezmátlo.“
   Byl jsem v šoku. Přesto jsem se zamyslel a přišel na zajímavé objevy.
   „Seth mi to říkal,“ zamručel jsem zamyšleně.
   „Copak ti říkal?“
   „Něco na způsob, že ať už Christian plánuje cokoli, vy dva s tím budete mít co dočinění – ty a Jason. A pak... ty jsi mi dával nápovědy. Nezdál ses mi dostatečně zdrcený nebo tak něco, ale připisoval jsem to svému zmatení. Taky jsi o něm mluvil v přítomném čase, jako by byl stále naživu... A já na to přišel až teď.“
   „Snad jsi spokojený,“ zadoufal, poplácal mě po rameni a odkráčel pryč. Byl jsem rád, že mi někdo mou teorii potvrdil, ale jedno jsem stále nevěděl – jestli mi to ostatní někdy budou věřit.

Vsuvka

Jamie, králík maličký,
procházel se chvíli,
pak se však na útěk dal.
Síly nestačily.
Obluda už za ním jde,
v temnotě se skrývá.
Snad ho nikde nenajde,
jen tak tak uniká!

Je modrá a veliká,
zuby se jí blyští.
Dotkne-li se králíčka,
už se neroztříští,
reálným se ten blud stane,
vítr už ho neodvane,
králíčka zda nedostane,
zlobiti se bude moc!
Marná, marná je pomoc!
Když se blud realitou stane.

Avšak, pozor, drazí moji,
pomoc že je na cestě?
Nebo ještě stále dřímá
tam nahoře v podestě?
Ne, ne, ne, ne, nikoli.
Další monstrum přichází!
Králíčkovi na pomoc jde,
nebo zabít odchází?

Najednou králíček vidí
dvě monstra - ta z nočních můr.
Jedno zná už celá léta,
druhému se nevyhnul,
když dorazil v prostřed války.
Třetí světová to snad je?
Jestli ho to dostane,
Příšera se poměje!

Zničehonic pláč a bum!
Obludy se perou.
Zdalipak se na něm
ty bludy pomějou?

Králíček se krčil u stěny a pozoroval dvě obrovská monstra, jak svádějí svůj boj. To jedno bylo modré a zubaté, to druhé sice mělo také zuby, ale zdálo se vysoké, svalnaté, mělo dlouhé uši, kratší srst, rudé oči a hlavně nespokojený pohled plný zlosti a vzteku. Jedno se pralo víc jak druhé, bojovali spolu na život a na smrt. Krev a vnitřnosti létaly všude kolem a malý Jamie to mohl jen pozorovat. Ze strachu se ani hnout nedokázal.
   Nakonec zařval, zavřel oči a čekal. Po chvíli bylo ticho, a tak kukadla znovu otevřel – místo vysoké příšery tam postával jeho otec. Skláněl se nad příšerou v modrém, která se začala měnit na velice ošklivého zajíce. Měl na sobě blůzu barvy moře.
   „Hrátky skončily,“ zahromoval Sebastian. Stále byl plný vzteku. Svíral pěsti a skřípal zuby. Naposledy do cizince kopnul, obrátil se na svého syna a přišel k němu. Nikde žádná krev. Pouze jeho obličej byl od zlosti rudý jako rak. „Už se ti nic nestane, Jamie,“ ujišťoval ho, mezitím co si ho bral do náruče. „Tahle příšera už tě obtěžovat nebude. Upozorním na to lidi, kteří to s námi myslí dobře. A ať už se s tebou stane cokoli, tahle obluda za to bude moct.“
   Králíček nechápal ani slovo. Věděl jen, že aniž předtím otci podal jakékoli bližší informace ohledně jeho starostí, bude nyní v bezpečí. Netušil, jak je to možné, ale jeho úhlavní noční můra zničila tu druhou – tu, která ho otrávila; tu, pod jejíž ruce se dostal, zatímco měl jeho ochránce práci; tu, která ho tak surově zneužila.
   Během toho, co se choulil u svého otce v náruči, si vyslechl rozhovor, kterému taky tak úplně nerozuměl. Ani neviděl, s kým to jeho tatínek mluví.
   „Takže tenhle to byl, jo? Jak jste na to přišel?“
   „Ve svém volném čase jsem vyslechl všechny vychovatelky v nižších patrech. Všechny mluvily o této osobě jako o podivínovi v modrém oblečení, co si velmi rád hraje s dětmi.“
   „Můj bože.“
   „Po jeho identifikaci jsem ho vyhledal, násilně se dostal do jeho ubikace a prohledal to tam. Nalezl jsem to, čím byl můj syn otráven. Následně už ho stačilo jen vyhledat osobně a zpacifikovat ho. A pak jsem zavolal vás.“
   „To všechno na vlastní pěst?“
   „Nikoli, mám kolegu, pana Whitea, pomáhal mi, víte? Bohužel se dnes nemohl dostavit, měl něco v rozvrhu.“
   „Dobrá tedy. Dostaneme výpověď vašeho syna jako potvrzení?“
   „Zkusit vyslechnout ho můžu, ale obávám se, že nám to nebude nic platné. Alespoň teď ne.“
   „Jak to?“
   „Viděl to celé jako něco, co není skutečné. Možná si ani neuvědomuje, že se něco takového stalo. Prvně mi pachatele popsal jako příšeru v modrém. Zjistili mu schizofrenii, víte? Vidí věci, co nejsou skutečné. A očividně dokáže v člověku poznat monstrum. Navíc je otřesený. Můžete to zkusit u jiných dětí. Můj syn nebyl jedinou obětí.“
   „Tak tedy děkujeme za varování. Jsem rád, že jsme s vaší pomocí dopadli takovou zrůdu. Hodně štěstí se synem.“
   A pak tma.