JAK PSÁT PŘÍBĚH (Spisovatelova zkušenost)

Jak podrobný popis?

Většina textů zde jsou svým rozsahem v podstatě povídky. Webové prostředí vede k co nejkratšímu popisu kapitoly i události. Ale ve většině případů je to na úkor příběhu. Jako by nebyl čas se rozepsat, dát si tu práci to prožít intenzivně a s detaily. Příběhy tu běží poklusem a málo kdy mají čas dát víc než chvilkové zabavení.

Pokud chcete víc, nedržte jednotné tempo. Mnohé věci přejděte klidně sprintem a pro jiné si nechte prostor psát události krůček po krůčku.

Jak podrobný popis v příběhu užít záleží na důležitosti události pro příběh. Podrobnost popisu vychází z toho jak je událost důležitá. Čím detailněji ji popíšete, tím více utkví čtenáři v paměti. Tím přesněji a intenzivněji ji prožije.

Vůbec není důležité jak dlouho trvá ve skutečnosti. Přejít jednou větou se dají události i celého odpoledne, či dokonce několika dnů. (Celé poledně se nudila ve škole...., čtrnáct dní byla nemocná. Teprve pak se  ....) Na druhou stranu i jen pár vteřin trvající okamžik může vydat na celý odstavec, či dokonce kapitolu. (Sklonil se k ní a pohlédl ji do očí. Ucítila jeho teplo i vůni a zatočila se jí hlava. Nevěděla co dělat. Chtěla uhnout pohledem, ale jeho oči byly tak hluboké, že se v nich ztratila. Nemohla udělat vůbec nic. Uvědomila si že jí buší srdce. Bylo tak hlasité, že to musel slyšet snad každý ve třídě. Ale co hůře, určitě to slyšel i on...)

Pokud je událost pro příběh nedůležitá, stačí krátce popsat co se stalo. Ale pokud má scéna důležitost pro příběh, postavu, nebo vnáší důležitou myšlenku, dejte si tu práci se rozepsat. Přidávejte detail za detailem. 

Dám příklad zase od sebe, z Abyss. Postava zkusí projít zdí. Jde svým způsobem o provedení něčeho jako kouzla. Krátce napsáno by to znělo asi takto:

Položila ruku na zeď a soustředila se. Mnoho minut se nedělo nic, ale pak ji ruka pomalu projela skrz. Překvapením zalapala po dechu. (Pořád je tu plno detailů, které dávají scéně dojem, ale v podstatě je to hned odbyto. Vlastně to zní jako by o nic neobvyklého nešlo. Až poslední věta to napravuje. Ale ten dojem že nejde o nic velkého přesto napůl zůstane.)

V delší variantě s detaily okolo se můžete soustředit na pocity, jak to zkouší, neúspěchy a vychutnat si i konečný úspěch.

 Akane, která osaměla, přešla k uzavřené masivní bráně do paláce. Nejistě na ni položila svou dlaň.
Jak to bylo? Snažila si připomenout ten pocit, když byla blíže stínovému světu. Prsty neměla hmotné. Jak to bylo?
Běželi minuty, ale ruka se nepohnula. Pořád cítila tlak stěny. Vzdychla. Už si nepamatuje jak. A pak překvapením zapomněla dýchat. Její ruka byla ponořena na několik milimetrů do zdi. Stáhla ji zpátky a snažila se uklidnit.
Jde to! Znovu se soustředila a ruku tlačila skrz. Jako by se prolínali dva rozdílné světy. Zatlačila víc a materiál povolil. Ruka zmizela až po zápěstí ve zdi.
Překvapením zalapala po dechu a cukla zpět. Bolestí se ji skoro podlomila kolena. Stěna ji držela. Nemohla se pohnout. Dostat se zpět.
V panice zabrala ještě více. Ale byla v pasti. Jen ostrá bolest. Čím více cukala, tím bolestivější to bylo. Zůstane tu uvězněná! Navždy!
Ne, musí se uklidnit!!
"Dýchej!" napomenula se.
Zavřela oči. Svět stínů. Pomalu kousek po kousku ji dostávala ven. Až konečně zeď pustila.
Unavená pohlédla na zhmožděné prsty i zápěstí.  

Zvedla zdravou ruku a opřela ji o uzavřenou bránu. Zavřela oči. Musí se soustředit. Dostat z hlavy bránu a celé její okolí. Na podruhé bude určitě lepší. Zklidnila dech a zatlačila. Pomalu pomalinku, milimetr po milimetru, protlačovala ruku skrze stěnu. Bořila se do ní jako do hustého bláta. Opřela i zraněnou pravačku. Zatnula zuby aby potlačila bolest a dostávala ji skrz. Pak zvedla nohu a opřela o zeď holeň. Šlo to jen pomalu. Ale šlo!
Zapřela se do zdi tělem i hlavou.
Několikrát se zrychleně nadechla a pak zatajila dech. Chladný dotek zdi ji objal hrudník i tvář. Dlaně konečně ztratili oporu. Pak dostala skrz i nohu. Docházel ji dech, ale tlačila úpěnlivě dál. Konečně vynořila tvář. Ale zeď ji svírala ještě hrudník. Nemohla se pořádně nadechnout. Jen mělké rychlé nádechy. Držela křečovitě zavřené oči a myšlenku stínového lesa. Konečně vytáhla své tělo ze stěny. Noha už šla snadněji. Byla na druhé straně!
S uvolněných vydechnutím otevřela oči.  (Po přečtení tohoto vnímáte víc jak překonala své hranice. Co ji to stálo. I jak to udělala.)