Scénář smrti

Pohoršená

Stála jsem na Welingtonově náměstí. Klepala jsem se zimou a zírala na věžní hodiny. Bylo za minutu sedm. Srdce se mi sevřelo. Ten policista mi nedal spát.
Neustále jsem přemýšlela. Jak je možné že jsem se nechala tak snadno zkrotit? Co se to se mnou děje? Vzpoměla jsem si na jeho oči.
"To mu nedaruju!" hlesla jsem do tmy. Nadechla se zimního vzduchu a vyrazila rovnou k restauraci Saint Olivér. Dorazila jsem s 5. minutovým zpožděním, ale bylo mi to jedno. Sundala jsem si z hlavy čepici a černé vlasy si ve výloze upravila. Vešla jsem dovnitř a pověsila si na věšák vestu. Na sobě jsem měla bílou košilku a modré legíny s potiskem džínů. Restaurace byla plná. Všechny stoly obsazovala nějaká svatba. Rozhlédla jsem se po místnosti a v tom jsem ho zahlédla. Seděl u posledního stolu, a skláněl se nad jídelním lístkem. Blond vlasy mu při tom padaly do obličeje. Byl zkrátka k sežrání.. Prošla jsem uličkou mezi stoly a najednou se za mnou ozvalo hvízdnutí.

"Páni holka. Ty máš ale prdelku.." řekl jeden z opilých svatebčanů. Ušklíbla jsem se a chtěla jít dál, ale někdo mě plácnul přes zadek. Prudce jsem se otočila zpražila pohledem muže s plnovousem který stál za mnou. Mrknul na mě a chytl mě za zápěstí. Snažila jsem se mu vytrhnout ale stisk nepovoloval.

"Pusť mě!" sykla jsem

"Ale, ale! My už si tykáme? Jakpak se kočička jmenuje?" přitáhl mne blíž k sobě. Šíleně mu páchlo z pusy. Řekla bych že všichni v restauraci náš hovor poslouchali protože nikdo ani nedutal.

"Kočička nerada říká své jméno!" řekla jsem a vytrhla se mu. Hned mě ale chytl za boky a stáhl zpět. Strčila jsem do něj. Nic. Stál pevně jako skála. Rozhlédla jsem se po ostatních. Copak mi nikdo nepomůže? Mladší muž sedící hned vedle mě vstal. "Rogere, nech ji být." řekl. Byl tu asi ze všech nejstřízlivější. Roger se na něj nasupeně podíval.

"Drž hubu Edmunde, buď rád že aspon tu tvou nechám na pokoji!" hekl a chytil mě pod krkem. Začal se ke mě přibližovat. Snažila jsem se odtáhnout ale držel mě pevně. Edmund, muž který se za mě postavil si zase sedl a svěsil hlavu. Ztrácela jsem naději. Bůhví co se mnou provede. Při nejhorším mě tu může přede všemi znásilnit. Zajímalo by mě jestli by mi alespon v tu chvíli někdo pomohl. Zavřela jsem oči. Cítila jsem dech Rogera přímo před nosem. Někdo mě uchopil za ruku. Nebyl to ten chlap. Tenhle měl teplejší ruce. Rychle jsem oči otevřela. Ksicht toho prasáka jsem měla přímo před sebou. No fuj, on se mě chystal políbit? Znechuceně jsem mu plivla do obličeje.

"No počkej ty děvko!" rozkřikl se a chtěl mi dát pěstí

"Snad byste neuhodil dámu?!" otočila jsem se. Ten člověk co mě držel za ruku byl Jason. V očích měl nevyzpytatelný výraz. Tvářil se naštvaně ale mluvil klidně.

"To není dáma, ale děvka která mě urazila! A jestli se mi budeš plést pod nohy, dopadneš stejně!" hýkal Roger
"Hmm.. Dopadnu stejně? To znamená že mě tu budeš taky takhle volizovat?" celá místnost se rozesmála a ani já se neubránila usměvu. To Rogera ale ještě víc rozzuřilo. Rozmáchl se a udeřil mě rovnou do oka. Celým tělem mi projela ohromná bolest. Zhroutila jsem se k zemi a zadržovala slzy. Jason mi pomohl na nohy. A zároveň se postavil přede mne.
"Tak to sis posral kamaráde!" řekl. Jeho hlas se zcela změnil. Už nebyl milý a laskavý. Byl plný nepřátelství a vzteku a to vše jen kvůli mě. Sledovala jsem, jak se oba dívají druhému do očí. První pohledem uhnul Roger. Zadíval se na mě. Přesněji na můj výstřih. Když si Jason uvědomil kam míří Rogerův pohled, zrudl vzteky a vrhl se vpřed...