Scénář smrti

Bonusovka

po 10ti letech..

"Adame?" zavolala jsem ho opatrně. Otočil se a věnoval mi jeden z jeho zářivých úsměvů. "Pane bože!" vykřikla jsem. "Ty žiješ?" zamávala jsem na něj. Přiběhl ke mě. Chytla jsem ho za rameno. "Jak ses celé ty roky měl? A kde jsi byl?" koktala jsem a samou radostí mu zaryla prsty do zad. Otevřel pusu jakoby chtěl něco říct, ale nevydal ani hlásku. Objala jsem ho a zavřela oči, abych zahnala slzy. "Musím ti toho tolik vyprávět!" vyhrkla jsem, ale když jsem otevřela oči, nikdo tam nebyl. Několikrát jsem máchla rukama kolem sebe, abych se ujistila, že tam doopravdy není. A nebyl tam. Podlomily se mi kolena a já spadla na zem. "Ne! Ne! Ne! Ne! " křičela jsem pořád dokola.

....

"Ne!Ne!" otevřela jsem oči a prudce se posadila na posteli. "To není pravda!" zašeptala jsem a dala se do hysterického pláče. Ucítila jsem něčí ruku na rameni. "Šhh.." uklidňoval mě Jason. "Všechno bude v pořádku.." šeptal. Lehl si vedle mě a chytl mě za ruku a druhou rukou mi utřel slzy. Lehla jsem si na bok naproti němu, abych viděla do jeho očí. Do těch očí, do kterých jsem se už 10 let zamilovávala. Znova a znova. Jeho pohled mě vždycky naprosto učaroval. Ať už se tvářil jakkoliv naštvaně nebo přísně, vždy, když jsem se do těch očí podívala, viděla jsem to, co cítil. Tu bezmeznou lásku, jak tomu lidé říkají, mi nemusel dokazovat. Já ji viděla. 

"Tati?" ozvalo se z rohu pokoje. "Maminka měla zase ty zlé sny?" špitla osůbka znovu a vydala se k velké posteli. "Ano zlatíčko.. Ale neboj už je to dobré.." řekl mile Jason. Na chvíli mě pustil a položil mezi nás krásného blonďatého chlapečka. "Mami ve školce se mi taky jednou zdál zlý sen a paní učitelka řekla, že mám nakreslit obrázek a pak ho někde pověsit. Potom se toho přestaneš bát.." špitl malý Adam a starostlivě mě pozoroval. "Dobře broučku.. Zítra to zkusíme.." pohladila jsem ho po vlasech a všichni tři jsme společně usnuli.

...

Jedním z míst, kam se už 10 let stále vracím je místní hřbitov. Ne že bych měla nějak v lásce atmosféru hřbitovů, ba naopak, ale důvodem mého příchodu je hrob který leží vzadu skoro v rohu. Tam odpočívá Adam. Často tam za ním chodím a v duchu s ním mluvím. Seděla jsem na obrubníku a hypnotizovala rudou růži, kterou jsem přinesla před týdnem. Lístky už jí ztmavli a teď už jen ochable visela přes okraj vázy. "Chodíš sem často?" ozval se hlas za mnou. Prudce jsem se otočila a spatřila Adele. Na tváři se jí třpytil úsměv a v ruce držela růžovoučkou obálku. Sedla si vedle mě a dala mi obálku. Objala mě a vypískla- "Agnes budu se vdávat!"
"Panebože!" vykřikla jsem a stiskla ji co nejvíc to šlo. "Chci abys mi šla za svědka Agnes!" vyhrkla a v očích měla slzy štěstí.
"Strašně ráda!" vykřikla jsem a pustila Adele. "Život se na nás konečně usmál, co?" zasmála se Adele a chytla mě za ruku.
"Jo.." přikývla jsem. "Teď už bude jenom dobře.." zadívala jsem se na Adamův hrob. "Sbohem"  zašeptala jsem a zvedla se. Adele na mě nechápavě hleděla. "Jdeme! Je to tu moc ponurý. Teď se budeme radovat!" vypískla jsem a Adele se ke mě s nadšeným smíchem přidala. "Snad nás nebudou otravovat novináři.." prohodila jsem otráveně. "Jaký to je být hvězda?" zeptala se Adele se zájmem. "Je to nuda. Režiséři ti padají k nohám a všechno se řídí podle tebe. není to jako dřív." zasmála jsem se.

Ještě ten večer přišel Jason domů a v ruce svíral časopis pro ženy. Sevřel mě v náruči a letmo mě políbil. "Co si to přinesl?" zeptala jsem se s úsměvem. "Je tam moc super článek nějaký krásný ženy." pošeptal a zvedl koutky úst. "Myslím, že moje krásná žena by si to měla přečíst a řídit se tím." usmál se a šel za Adamem. Zvedla jsem obočí a nedůvěřivě si prohlížela časopis. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Na desáté straně časopisu byl článek, který jsem pravděpodobně psala v 15 letech na svůj blog, který nikdo nečetl. Alespoň jsem si to myslela.
Jedna část článku byla od Jasona obtažená červenou tužkou:
Až budu jednou dospělá, snad budu žít, tak jako bych pořád byla dítětem. Budu dělat radost sama sobě a nebudu se trápit něčím co nemůžu změnit. Protože každý den je dar. Nesmíme nechat staré záležitosti, aby ovlivnili ty nové. Pokud někdo odejde, nechme ho jít, protože všechno se děje z určitého důvodu. Žijme dneškem, ale mysleme na zítřek. Minulost nechme minulostí.
Ten text nikdy nezapomenu. Žijme dnes.