Temné povídky

6. Orient express

Celé to začalo jako klasický den. Od rána jsem měl skvělou náladu, jako už dlouho ne. Musel jsem totiž dojíždět každý den a díky tomu jsem cestu znal nazpaměť. Jezdil jsem tím stejným vlakem už dlouhé tři roky.

Potkával jsem tam každé ráno jednu dívku. Vždy jsme se na sebe téměř polovinu cesty dívali, což už trvalo asi půl roku. Jednou však stála a při brždění na mě spadla. Od té doby jsme si povídali. Byl to náš denní rituál.

Až jednoho dne nepřišla. A když se to opakovalo, začal jsem se zajímat. Přišlo mi to divné. Cesty vlakem byly náhle tiché a nudné, takže jsem je čím dál častěji prospal. Zdálo se mi o ní. Smála se. Překazilo mi to jen hlášení zastávky, na které jsem musel vystoupit. Nevěděl jsem, co s ní je a to mě deprimovalo celý půlrok, než jsem jel naposled do školy.

Jako obvykle jsem se posadil do přeplněného vlaku, kde se všichni vraceli z víkendových radovánek a mysleli na Vánoce. Děti okolo si povídaly o nadcházejících prázdninách, od kterých je dělila jedna poslední cesta do školy. Kolem vlaku ubíhala bílá krajina.

Vše probíhalo jako vždycky, ale v žaludku jsem měl divný pocit. Možná jsem byl nervózní, nebo jen nenajedený. Snažil jsem se to přehlušit tím, že jsem si po několika letech pustil nahlas písničky ve sluchátkách a usnul.

Vzbudila mě až prudká rána, která mě vyhodila ze sedadla na protější, jež se před nějakou dobou vyprázdnilo. Bylo slyšet pískot brzd, které protestovaly, ale vlak se pohyboval stále dál. Najednou se kolem mě vše zpomalilo a můj špatný pocit enormně vzrostl. Bylo to stejné jako šestý smysl. Nebo jsem si to v té chvíli alespoň myslel.

Všichni okolo se zbláznili. Začali všude pobíhat a zjišťovat, co se děje. Vyndal jsem si sluchátka, když se z ničeho nic rozprostilo ticho. Mluvil na nás průvodčí.

Uklidněte se, není se čeho obávat. Pouze se na cestě vyskytla překážka, způsobena sněhovou vánicí. Smetla strom na koleje, a tak se naše souprava opozdí, děkuji za pochopení.

Prosíme také, abyste neopouštěli vlak, aby se Vám nic nestalo.

Opět jsem se zadíval do bílé krajiny a mohl jen čekat. Věděl jsem, že to do školy nestihnu včas, i kdybychom se rozjeli ihned. Děti se radovaly a začaly si přes celý vagon zpívat. Zazdil jsem je sluchátky, protože byly až moc hlučné. Jenže kdybych se podíval pozorněji, všiml bych si jich o dost dříve.

Najednou jsem i přes sluchátka uslyšel troubení několika kamionů, které se řítily směrem k nám. Nebrzdily. Stihl jsem se pouze zvednout, když mě první rána odhodila k zemi. Tu následovaly další. Každý náraz způsobil v boku vlaku velké poškození. Nebralo to konce.

Jedna z nich mě přišpendlila u země a ta další zaklínila se dvěma dalšími lidmi pod zkrouceným plechem. Uslyšel jsem kousek od sebe křik. Otočil jsem se za zvukem a viděl, jak matka drží své dítě v náručí. Až po chvíli jsem si všiml, že má dítě amputovanou ruku i nohu a všude kolem teče krev.

Čím dál tím více lidí bylo znehybněno nebo krváceli. Bylo to nesnesitelné. Snažil jsem se ze všech sil dostat ven, ale nedařilo se mi to. Najednou jsem uslyšel křupnutí ve vlastním těle. Díky tomu jsem věděl, že je zle. Venkovní rány se přemístily na druhou stranu vlaku, kde to lidem ubližovalo také. V tuhle chvíli jsem byl rád, že se mnou nejela.

Na okamžik jsem si položil hlavu, protože mě to velmi vyčerpalo. Nevěděl jsem, proč jsem tak slabý, a pak mi to došlo. Rukou jsem si přejížděl po celém těle a zkoumal, kde se co porouchalo. Když jsem náhle nahmatal mokré místo. Bylo to v oblasti břicha, spíše na boku. Neviděl jsem tam dobře, ale tušil jsem, že to musí téct hodně. Špatné především bylo, že už jsem necítil ani bolest. Byl jsem ochromený.

Všichni okolo křičeli. Ohlušovalo mě to a díky tomu jsem se nemohl soustředit. Nohy jsem měl stále zaklíněné mezi sedadly, a tak jsem se nemohl vůbec pohnout. Nekřičel jsem. Věděl jsem, že by mě stejně nebylo slyšet. A tak mi nezbývalo, než se jen dívat, jak mi z těla vychází ta blahodárná, životně důležitá tekutina. Byl jsem čím dál tím slabší, dokud jsem neomdlel. Někde v dáli jsem slyšel přijíždět pomoc, ale věděl jsem, že už je příliš pozdě.

Spousta lidí ten den zemřela v troskách sešrotovaného vlaku. Poslední vzpomínka chlapce mířila právě k jeho spolucestující kamarádce Erice, o které se mu často zdálo. Nevěděl ovšem jednu věc. Dívka vlakem již nejezdila z toho důvodu, že víkend předtím, než se „ztratila", měla i s rodiči nehodu. Celé měsíce tak strávila v nemocnici, ale to už se bohužel nikdy nedozvěděl.

Erika se o události dozvěděla až později, když se vrátila domů a zrovna to běželo v televizi. Na vlak byl proveden útok z neznámých příčin. Věděla, že v tom vlaku seděl. Nakonec se zhroutila ze ztráty přítele.