Temné povídky

5. Íkaros

Trápila ji spousta věcí, ale vždy to přecházela s hraným úsměvem na tváři. Nezměnila styl oblékání kvůli své náladě. I přes svůj odpor nosila spoustu barev. Nikdo nevěděl o jejím trápení, dokud si nepřečetli její deník. Ale to už bylo velmi pozdě. Bylo to přesně o rok později v době adventu.

Při vyklízení jejího pokoje jsem našla jednu věc. Byl to deník mé dcery, která už rok nežije. Nikdo z nás pořádně nevěděl proč. Bylo tam jen pár zápisů starých dva roky. Byly velmi podrobné, jako detailní zápis z jednoho dne. Znělo to jakoby se z toho chtěla vypsat. Stránky byly dost poničené.

1.12.2016

Nebylo to poprvé, co se to stalo. Nebylo to nic ojedinělého. Snažila jsem se jejich úšklebky nevnímat, ale nešlo to. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jen nezdá, nebo mě opravdu pozorovali při každém kroku. Po chodbách, cestou domů. Cítila jsem jejich pohledy na každém kroku.

Bylo to nesnesitelné. Začalo mi pískat v uších. Musela jsem se dostat na vzduch. Jenže už cestou se mi podlamovala kolena, a tak jsem to stihla pouze na školní záchodky. Zamkla jsem za sebou dveře a svezla se po nich na zem. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Bylo to příšerné.

Vzpomněla jsem si, co mi v takových případech radila máma. Dýchat pomalu a zhluboka. Jenže moje panika se rozšířila do každé buňky v těle. Zavřela jsem oči, protože jsem z nedostatku čerstvého vzduchu měla před očima mžitky. NEPOMOHLO TO.

Zkoušela jsem snad vše, než jsem uslyšela Satanův zvonek. Byla opět hodina a já se tam musela vrátit. Jenomže nohy mě neposlouchaly. Byla jsem tam uvězněná. Sama. A mé věci zůstaly napospas jim. Tyranům.

Jen jsem tam seděla. Celou hodinu. Naštěstí byla poslední, tak jsem čekala, že už v té třídě nikdo nebude. Ale to jsem se spletla. Vešla jsem tam, oni měli v ruce moji tašku a tahali z ní všechny věci. Rozeběhla jsem se k nim a nutila je, aby toho nechali, ale nic nepomáhalo. Pohazovali mi věcmi všude po třídě. Když už byla moje taška prázdná, udělali kolem mě kruh nenávisti.

„Jsi tu jen přítěž."

„Kéž bys umřela."

„Jsi tlusté prase."

Urážek padla spousta. Jenže to jim nestačilo. Proti urážkám jsem se obrnila. Nebrečela jsem před nimi. Jen v soukromí svého pokoje, když rodiče usnuli. Udělali krok vpřed a kluci do mě několikrát kopnuli, zatímco se holky jen pošklebovaly. Trvalo to snad nekonečně dlouho. Když odešli, snažila jsem se najít všechny své věci a co nejrychleji zmizet. Jenomže tohle byla jen předehra.

Čekali na mě před školou. Chtěla jsem jim utéct, ale nešlo to. Jedna ze starších dívek mě srazila z posledních schodů, které vedly ke svobodě. Potom jen prohodila nějakou nadávku, kterou jsem nevnímala, a všichni se smíchem utekli. Moje zápěstí nebylo v pořádku. Natékalo a fialovělo. Celou cestu domů jsem přemýšlela, co řeknu doma, že se mi stalo. O tomhle nesměli vědět.

Uhrála jsem to nakonec na to, že jsem spadla cestou domů. Máma mě téměř prokoukla, když se mi začalo chtít brečet. Nakonec to skončilo sádrou na několik týdnů. A tyrani? Jen se dál smáli.

Všechny další zápisy byly rozmočené od slz, že z nich šlo přečíst jen opravdu málo. Mou holčičku trápilo tolik věcí a nikdy mi o tom nic neřekla. Nechávala si to všechno pro sebe. Listovala jsem dál a s hrůzou čekala poslední stranu a zápis. Jenže ještě předtím byl jeden. Už po prvních slovech jsem měla slzy v očích.

22. 12. 2016

Nezvládám to. V hlavě mi běhají jen ty nejčernější myšlenky. SMRT. To by pro mě bylo jediné vysvobození. Jejich teror je ještě horší, než kdy dřív. Několik zlomených kostí jim evidentně nestačilo. Přešli na vyšší kalibr. Začali proti mně štvát všechny tím, že chodili kolem domů a říkali mé jméno. Nebo mi uprostřed noci volali a pokaždé z jiného čísla.