Temné povídky

4. Vodopád

Adamovi byly tři roky, když byl poprvé svědkem násilí na své matce. Pamatoval si její křik, který ho provázel celým jeho dospíváním. Přibližně v šesti letech se odvážil postavil před svou mámu a bránil ji vlastním tělem. Ale jen na chvíli, než ho otec odhodil na zeď a rozbil mu hlavu. Od té doby to dělal pokaždé, když jí chtěl ublížit. Jeho vlastní bolest mu nevadila. Jen křik své matky vydržet nemohl.

Opět jsem se probudil díky doznívajícímu křiku. Budilo mě to každé ráno už řadu let. Dal jsem si přes obličej polštář a snažil se vykřičet, což obvykle pomáhalo. Jenže z nějakého důvodu dnes ne. Odhodil jsem ho přes půl místnosti.

Nějak jsem se zvedl z postele a dobelhal se do koupelny. Doufal jsem, že tam najdu prášky, které by to uklidnily. Prohledal jsem všechny skříňky několikrát, ale nikde nic nebylo. Najednou mi hlavou projel impuls jakoby mi tam zajel hřebík. Chytil jsem se za hlavu a padl na kolena. Trvalo to jen několik sekund, ale stejně to nebylo nic příjemného.

Po chvilce jsem slyšel zaklepání na dveře následované otázkou: „Adame? Jsi v pořádku?" Byla to máma. Ještě jsem ji ani neviděl a věděl jsem, že ji zase zmlátil. Když otevřela dveře, spatřil jsem monokl pod okem a několik modřin na rukou.

Naštval jsem se. Tohle se děje už moc dlouho. Celých deset let. Zvedl jsem se ze země, objal ji a pošeptal: „Bude mi dobře." Tušila, co to znamená, ale nikdy si nedokázala představit, že bych to splnil. Jenže v tom se spletla. Nechal jsem ho tu až moc dlouho. Dost na to, abych zesílil a spočítal mu to za všechen zmařený čas.

Neviděl jsem ho jako otce. Nikdy jím ani nebude. Byl to jen zploditel. Člověk, díky kterému jsem mohl poznat svou mámu. Nezapomenu mu jednu noc, která mi ve vzpomínkách vyvstává nad všemi ostatními. Mámě bylo už několik měsíců špatně a když mě uspávala, prozradila mi, že budu mít sourozence. Jenže ten nikdy nepřišel.

Pamatuju si, jak to začalo.

Jako obvykle přišel domů a dožadoval se večeře, kterou teprve připravovala. Jenže když mu to řekla, dal jí facku. Spadla na zem. Za loket ji vytáhl na nohy a dožadoval se svého jídla.

„Já si za něj platím, tak ho sem naval," opakoval několikrát a když mu mezi vzlyky stihla odpovědět, schytala další nálož facek. Vběhl jsem tam, ale stačilo pár facek a jedna pěst do břicha, aby mě vyřadil.

Brečel jsem, aby toho nechal. Jenže on ji bil čím dál víc. Na plotně se vařila voda a jeho nenapadlo nic jiného, než ji popadnout a vylít mámě na ruce. Jenže si nevšiml jedné věci. Že je měla na břichu, aby chránila jejich společné dítě. Evidentně ho to nezajímalo a bez váhání pokračoval. Chytil ji za vlasy a shodil na zem. Máma se schoulila do klubíčka, jenže ani to nepomohlo.

Kopal do ní. I přes její prosby. Několikrát zakřičela, že zabije jejich dítě, jenže byl v afektu. Nepřestal, ani když ji chytily křeče a křičela bolestí. Přestal, až když zaměřil v obývacím pokoji láhev s koňakem. Kopl do ní naposledy a máma skončila na zádech. Pokusila se natáhnout ruku ke mně. Prosila o pomoc. A já šel.

Zavolal jsem potají sanitku a ti si ji odvezli. Samozřejmě byl naštvaný, takže jsem schytal několik ran do hlavy a břicha, ale přetrpěl jsem je. Bál jsem se o ni. Když ji o několik dní později propustili, už nebyla stejná.

Došlo k potratu. A to vše díky tomu, že do ní kopal. Nejradši bych ho za to zabil, jenomže to by tu zůstala úplně sama. A tak jsem to trpěl. Ale už mě omrzelo každou noc slyšet její křik.

Máma odešla k lékaři, kterého jí musel schválit, a vrazil jí facku, aby nikomu nic neřekla. Potom i s rudou tváří odešla. Chopil jsem se příležitosti. Přemítal jsem o tom už několik probdělých nocí. Jednou se mi o tom i zdálo.

Co nejtišeji jsem došel do kuchyně a udělal přesně to, co ve snu. Vzal jsem si velký nůž na maso a vydal se za ním do ložnice. Bylo tam ticho, což mi přišlo divné. Potichu jsem otevřel dveře, a tam jsem ho spatřil, jak onanuje nad pornem. Zhnusil se mi ještě víc. Jenže cestou k posteli se mi povedlo šlápnout na prázdnou plechovku.

Vypnul to, natáhl si kalhoty a vstal. Byl vytočený do ruda.

„Co tady děláš, spratku? Nemáš bejt někde zalezlej, jak to obvykle děláš, kryso?" zašklebil se, a tak jsem proti němu namířil čepel nože.

„Nebudeš mi tak říkat. A mojí mámě už taky neublížíš, to ti přísahám. Stačí, že jsi zabil vlastní nenarozený dítě. Vzpomínáš si na to?"

Padl na kolena a vypadalo to, jako by mu to bylo líto. Ale tomu jsem nevěřil. Byla to jen hra, abych mu nic neudělal. Zkoušel to už několikrát, když ho máma chtěla opustit. Vždy, když mu odpustila, brutálně ji zbil a většinou se z toho pak týden dostávala.

„Nevěděl jsem, že je těhotná. Musíš mi věřit, Adame."

„Nevěřím ti vůbec nic. Několikrát ti to říkala, potom i křičela, ale ty jsi jen kopal a kopal. Zasloužil bys stejný osud," sledoval jsem ho pohrdavým pohledem, který jsem nikdy na nikoho neupřel. Na něj se ale nešlo dívat jinak.

Viděl jsem, že se snaží pláchnout, tak jsem se přiblížil. Zastavil jsem se, až když se špička nože dotýkala jeho hrdla.

„Jsi jen nic, který si ji nezaslouží. Biješ ji celých deset let. A to už nehodlám dál trpět," udělal jsem krok vpřed, čímž jsem špičku donutil postupovat hlouběji do kůže. Nehodlal jsem mu darovat rychlou smrt. Musel trpět za všechno, co naší rodině provedl.

Hodil jsem po něm izolační pásku, kterou jsem vytáhl ze zadní kapsy, a donutil ho svázat si nohy. Pokud bych ho zbavil dvou hlavních zbraní, mohl bych být v relativním bezpečí.

„Ještě ruce a pohni sebou, nebo mi po tvým krku ujede ruka." Neměl jsem celý den a taky jsem se bál, že se máma vrátí dřív, než to stihnu ukončit.

Když si spoutal ruce, vší silou jsem do něj kopl, a tím ho dostal na záda. Nůž zajel nechtíc hlouběji a já mu tím vytvořil otevřenou ránu. Napadla mě jedna věc, kterou bych mu mohl provést. Na chvíli jsem odešel, protože jsem tušil, že se bude stejně svíjet v bolestech.

Vrátil jsem se zpět se solí. Neváhal jsem ani minutu a velké množství mu nasypal přímo do rány. Začal řvát, ale já sypal dál. Cukal sebou a já mu ji zatlačit hluboko do kůže, kde musela šíleně štípat. Zvedl jsem se a nechal ho tam. Musel jsem vymyslet, jak ho dostat z domu pryč.

Po chvilce jsem si vzpomněl na vozík po babičce, který skončil na půdě. Doběhl jsem pro něj. Teď už stačilo ho jen na něj dostat.

„Zvedej se, hroudo. Nebo ti mám pomoct?" Neovládal jsem svůj nashromážděný vztek, tak jsem ho nechal plně rozvinout. Vytřeštil na mě oči. Šťouchl jsem ho nohou do boku, a tím mu pomohl ze zad na bok. Potom už se přeci jen dokázal dostat na vozík.

Vyvezl jsem ho za dům, kde jsem otevřel bránu a zamířil s ním do lesa, kam jsem se občas na dlouhé hodiny schovával. Díky tomu jsem věděl, že tam je menší vodopád. Asi pět kilometrů daleko, což s tou naříkající hroudou byla zábava. Měl jsem ho tam nechat dojít, jenže to by nevyšel ani ze dveří.

Po hodině náročné cesty jsme konečně zastavili u místa jeho posledního odpočinku. Věděl jsem, že za to skončím v pasťáku, anebo ve vězení, ale bylo mi to jedno. Shodil jsem ho asi dva metry od koryta a namířil nůž proti jeho hrudníku. Bodl jsem. Učil jsem se týdny anatomii, abych věděl, kam přesně bodnout pro pomalou smrt. V tu chvíli jsem však ucítil ostrou bolest v břiše. Pustil jsem rukojeť nože a udělal dva kroky vzad.

Z břicha mi trčela malá dýka. Byla to ironie. Měl jsem mu nejdříve zkontrolovat kapsy, jenže to jsem neudělal a tady nás nemohla najít živá duše. Bylo to velmi vzdálené místo, ukryté v lese. Začala mi být zima, padl jsem na zem kousek od Něj.

Podíval jsem se nahoru. Skrz stromy bylo vidět slabé zimní slunce. Dopřálo mi to klid. Tyran byl mrtvý.

Tyran a jeho syn umřeli uprostřed lesa kousek od vodopádu. Jeho matka je hledala, protože cítila něco zlého. Když její syn naposled vydechnul, věděla to. Skácela se k zemi v slzách.

Těla se nalezla až za několik dní, když lesem procházela skupina turistů. Oba muži zemřeli na vykrvácení. A jeho matka? Skončila v psychiatrické léčebně, protože se po smrti syna zhroutila.