Temné povídky

2. Cukrový bráška

Na zem zrovna dopadl první sníh, když se mladý muž vracel z práce do potemnělého bytu. Zastavil se a čekal v té tmavé noci na svou choť. Jenže když už čekal dvě hodiny, uvědomil si, že se něco muselo stát. Kéž by si nerozbil svůj telefon při pádu na náledí před několika dny.

Doufal jsem, že se jen zdržela v práci, nebo třeba zašla na nákup. Nebylo by to nic neobvyklého, stávalo se to docela často. Rozhodl jsem se proto nepanikařit a vstoupil do našeho společného bytu. Rozhodl jsem se na ni počkat tam a čas si zkrátit prací.

Ve dvě ráno mě z polospánku na pracovním stole probudila rána dveří. Zvedl jsem se, promnul si oči a šel se podívat, co se děje. V předsíni jsem uviděl svou manželku. Byla vyděšená. Položil jsem jí ruku na rameno, ale docílil jsem jen toho, že se lekla.

„Zlato, co ti je?" Na mou otázku jen zakroutila hlavou a usmála se. Poté mě zanechala zmateného stát uprostřed místnosti.

Další dny jsem ji téměř neviděl. V práci jsme sjednávali předvánoční přípravy a musel jsem tam občas zůstávat až do noci. Přesto mě stále trápila ta noc, kdy přišla domů a já ji nezastavil. Měl jsem se pořádně zeptat, co se stalo. Měl jsem to udělat rovnou...

Vracel jsem se jako obvykle. Doma se svítilo a při otevření bylo cítit vánoční pečivo, které jsem miloval. Jenže když jsem zavolal na svou ženu, že jsem doma, nikdo se neozval. Došel jsem do kuchyně, která byla prázdná. Hledal jsem ji. Až jsem ji našel v ložnici.

„Anno?" Neodpovídala. Klekl jsem si na postel, která pod mojí vahou tiše vrzla. Vlasy měla pohozené přes půlku postele jako každou noc, ale nikdy nechodila spát dříve, než jsem přišel.

Pohladil jsem ji po tváři, ale překvapilo mě, jak byla chladná. Strčil jsem ruku pod deku, abych nahmatal alespoň její ruku, ale místo toho jsem ucítil vlhko. Když jsem ji vytáhl, měl jsem dlaň od krve. Druhou rukou jsem jedním tahem strhnul peřinu a spatřil svou ženu v kaluži krve.

Nenapadlo mě nic hloupějšího, než ji vzít do náručí a kolébat ji. Potichu jsem se jí ptal, i když jsem věděl, že už mi nemůže odpovědět. „Milá Anno, kdo ti to mohl provést?" ptal jsem se své nehybné manželky tolikrát po sobě. Pošeptal jsem jí do ucha, že najdu toho, co jí to provedl.

Celý zakrvácený jsem došel do kuchyně, kde ležel její telefon a roztřeseně někam zavolal. Ani si už nepamatuju kam. Možná na policii, ale vím, že se před dveřmi objevili jako první. Mám to celé v mlze, prý jsem prošel šokem. K tomu ještě jejich výslech, kdy mě chtěli zatknout za vraždu vlastní manželky. Jenže jsem se zhroutil, a tak mě odvezli do nemocnice, kde jsem si pod policejním dohledem poležel na kapačce několik dní, než konečně zjistili, že jsem to opravdu nebyl já.

Nechtěl jsem se tam vrátit, ale musel jsem zjistit, co se stalo. Cestou na mě sousedi divně hleděli. Někteří dokonce věřili, že jsem to udělal. Neměl jsem sílu s nimi mluvit.

Odpečetil jsem byt a vstoupil. Panovala tam jiná atmosféra než dřív. Ve vzduchu byl cítit aceton, který se snažil překrýt pach krve. Jenže já ho stejně cítil. Od té doby, co jsem ji naposledy držel v náručí, neustále.

Několik dní jsem pátral, kdo to jen mohl být a pořád se mi přehrávala ta noc, kdy přišla zděšená domů. Až jsem najednou uslyšel zvonit telefon v kuchyni. Myslel jsem, že si ho odvezli s sebou. Jenže jsem se mýlil. Na displeji se ukázalo neznámé číslo, a tak jsem to nezvedl. Jenomže po chvíli cinkla zpráva.

Tak co, líbila se ti moje zpráva? Byla jen pro tebe.

Doufám, že ses poučil. To, co je moje, se nebere. TO SI DOBŘE PAMATUJ.

Netušil jsem, co to má znamenat. Jen jsem věděl, že jsem někoho pořádně nasral. Avšak v té době jsem ještě nevěděl, kdo mi všechny ty vzkazy posílá. Zjistil jsem to až o pár dní později díky deníku pacientů svojí ženy. Měla tam zvláštní kapitolu pro svého bratra, kterého sledovala už odmala.

Byl v psychiatrické léčebně, kam ho dle jeho slov sama poslala. Možná kvůli tomu byla vyděšená. Její poslední stránky byly o tom, že utekl a hrozně se ho bojí. Nikdy jsem se o její práci nezajímal víc, než bylo potřeba, ale tohle jsem opravdu podcenil. Mohl jsem jen čekat, než se zase ukáže, nebo šlápne vedle, a tak ho vypátrám.

Vždy napsal z jiného telefonu, který byl nejspíš ukradený. Nedala se tak vyčíst ani jeho nynější poloha. Nespal jsem několik dní, protože jsem se bál o svůj život, a tím měl více času na hledání. V práci jsem dostal placenou dovolenou už v den, kdy umřela.

Jenže jsem musel z něčeho žít, a tak se mi mohla stát osudnou jediná cesta do obchodu.

...

Šel jsem přes most, když jsem pocítil, že mě někdo sleduje. Nedýchal mi přímo na krk, ale jeho pohled jsem cítil až v útrobách svého těla. Díky nedostatku spánku jsem byl paranoidní, ale věděl jsem, že se mi to skutečně nezdá. Otočil jsem se, a tak ho poprvé spatřil.

Byl holohlavý, v roztrhaném oblečení a oči měl přilepené na mně. Začal jsem couvat směrem k davu lidí, ale on se rozběhl. Byl u mě během minuty a chytil mě pod krkem, čímž mě začal dusit. Mlátil jsem do něj hlava nehlava, ale byla to hora svalů, se kterou jsem nic nezmohl.

„Dostala mě tam ona. A ty jsi jí k tomu přinutil. Musel jsem se vám pomstít. ZABIL JSEM JI a moc se mi to líbilo." Dech mu páchl směsicí alkoholu a nedostatečné hygieny. Snažil jsem se odvrátit, ale on mi div nezlomil vaz, když mi otočil hlavu zpátky.

Najednou se však zakymácel, a tak jsem ho vší silou kopnul mezi nohy a loktem udeřil do brady, což ho vyvedlo z rovnováhy ještě víc. Začal jsem utíkat, ale nebylo to snadné díky lidem okolo. Otočil jsem se a viděl, jak se opět žene mým směrem. Jenže jsem zakopl o něčí nohu. Jen tak tak jsem se stihl zvednout, abych mohl alespoň couvat. Zpomalil do kroku.

Z jeho očí jsem poznal, že se zbláznil. Moje Anna by přece nikoho neposlala do léčebny pro nic za nic. Byla to dobrá lékařka. Musel být takový už jako malý, a proto se tam dostal. Jenže to už nezjistím.

Dostal se až ke mně, vzal mě za ruku a pod krkem. Vedl mě k okraji mostu, a přitom vedl monolog: „Moje sestřička moc křičela a prosila o život, když jsem k ní přišel. KDE JSI BYL TY, ABYS JÍ POMOHL, CO?" křičel na mě, jako bych byl hluchý. Jenže já neodpověděl, což ho naštvalo ještě víc. V plicích jsem měl čím dál tím méně kyslíku, takže jsem mohl jen počítat minuty, než ztratím vědomí.

Tma. Zima. Manželka. Věci, na které jsem se zmohl při letu přes okraj. Odhodil mě tam jako kámen. Lidi kolem procházeli dál a jen pár se jich zastavilo a strnulo hrůzou nad tím, co právě vidí.

Jenže mě uklidnila jedna věc. Jako poslední jsem uslyšel hlas svojí ženy, jak mě k sobě volá, a pak už jsem necítil nic.

Záda se mu rozdrtila o velké kameny v řece. Když ho potápěči vytáhli z vody, nebylo pochyb, že šlo o cizí přičinění. Bratra jeho manželky Anny nakonec chytili a zavřeli do vězení, kde si odsedí zbytek svého života s nálepkou masového vraha. Usvědčit ho pomohli lidé z mostu, kteří se zastavili.