Temné povídky

1. Tma - Není lehké odejít

Setmělo se a obzor vypadal, jako by se to už nikdy nemělo změnit. Dívka ležela na zemi a z jejího obličeje se dalo cosi vyčíst. Byla pobledlá, a pod očima měla fialové kruhy. Po tvářích jí tekly slzy a bylo vidět, že neměla sílu se pohnout.

Tma. To bylo to jediné, co mi v hlavě zůstalo. Kdybych jen tušila, co se stane, když se tam vrátím. Začalo to už tehdy, kdy mě poprvé uhodil. Myslela jsem, že se to změní, když přestane pít, ale nic to nezměnilo.

Naše první hádka přišla asi týden po jeho návratu domů. Děti byly u toho, když přišel a praštil mě. Poslala jsem je pryč, protože jsem čekala i horší věci, ale on se jen přiblížil, a pak zase couvnul, jako by si uvědomil, co provedl. Klekl si na zem a poprvé za celou dobu jsem ho viděla brečet.

Nešla jsem k němu, i když mé tělo chtělo. Ve tváři jsem cítila palčivou bolest, o které jsem věděla, že za čas přejde jako vždy. Po nějaké chvíli si otřel oči, vzpamatoval se a s bouchnutím dveří odešel pryč. Nějak jsem se donutila dojít k dětem, které plakaly za dveřmi, a snažila se je utěšit slovy: „To bude dobré, uvidíte." Snažila jsem se to namluvit i sama sobě.

Vrátil se nad ránem a už při vstupu to z něj bylo cítit. Byl opilý pod obraz. Motal se po bytě, ale nebyl hlučný, což mě překvapovalo, protože předtím takový byl. Vlezl do ložnice a cestou shodil spoustu věcí. Předstírala jsem, že spím. Jenže když jsem ucítila jeho dech na krku, strnula jsem.

Začal mě tam líbat, přičemž mi ihned naskočila husí kůže. A předtím, než se to stačilo zvrhnout v něco víc, jako se to už několikrát stalo, jsem tryskem vystřelila z postele, což ho naštvalo. Zvednul se do sedu a hodil po mně první věcí, kterou nahmatal. Byl to budík a rozbil se o zeď deset centimetrů od mé hlavy. Vypískla jsem. Svezla jsem se po zdi na zem a zavřela oči.

Jenže on se zvedl a mířil ke mně. Popadl mě za vlasy a vytáhl zpátky na nohy. A pak už se to jen zhoršovalo. Otočil si mě zády a vnikl do mě. Zatnutou ruku v pěst jsem stiskla zuby, abych nevzbudila děti, a snažila se to přetrpět. Po několika okamžicích a výronu se svalil na postel a začal chrápat.

Zůstala jsem ležet vedle postele a potichu brečela. Ruku jsem měla zakrvácenou od toho, jak silně jsem do ní byla zakousnutá a přemýšlela jsem, jak to schovám před dětmi.

Ráno jsem jako obvykle udělala snídani se svačinami a bez jediného slova je vyprovodila do školy. Aniž by se vzbudil. To mě čekalo až o několik hodin později. Mezitím jsem si zakryla modřiny na obličeji vrstvou make-upu a přelepila nejhůř vypadající kousance na hřbetu ruky.

Vešel do kuchyně jen v tílku a spodním prádle a dožadoval se jídla, které bylo připravené jen díky tomu, že jsem pracovala z domova. Když se na mě podíval, vypadalo to, jako by si pamatoval, co se událo.

„Nezvládl jsem to," vyšlo z jeho úst a já se rozbrečela, což mi rozpilo vrstvu pudru. Pod ním se objevily již fialovomodré modřiny. Vytřeštil na mě oči, padl na kolena a začal se omlouvat, jenomže to jsem již stejně slyšela po několikáté a věděla jsem, že jsou to jen planá slova.

Otočila jsem se a odešla do pracovny, kde jsem za sebou zamkla. Šel za mnou, protože chvíli poté zalomcoval klikou, a přes dveře se stále omlouval.
„Už se to nestane, vážně. Já se změním."

Bylo to dobré několik dalších dní. Pro mě to bylo něco jako vánoční dárek, ale tušila jsem, že to takto nemůže vydržet věčně. Při společných nákupech několik desítek minut koukal na láhev alkoholu jako na modlu, ale po jednom pohledu na mě o něj ztratil nakonec zájem.

A pak to přišlo znovu. V práci dostal výpověď pro nadbytečnost, a tak celý večer prochlastal v hospodě. Vrátil se až další den dopoledne. Děti se mě často ptaly: „Přijde nám dát pusu i táta?" Něco jsem si vždy vymyslela, ale už jsem jim nemohla lhát, a tak jsem vymyslela pohádku na pokračování, kterou jsem jim každý večer řekla něco o jejich otci. Sice nevěděly, že to je o něm, ale vypadalo to, že se jim pohádka nelíbí, a už se na něj neptaly tak často.

Našla jsem ho ležet druhý den ve vaně. Pustila jsem na něj studenou vodu a hned jak se probral, tak jsem to schytala. Dostala jsem pár pěstí do břicha a několik facek do obličeje. Když jsem se skácela k zemi, několikrát do mě kopl, a poté odešel s vodkou v ruce.

Věděla jsem, že musím utéct, ale nevěděla jsem kam. Neměla jsem žádné přátele a rodiče již umřeli. Byla jsem na to vše sama. Brečela jsem, protože jsem se díky bolesti nemohla zvednout. Když přišla jako první dcera domů, našla mě tam ležet. Ptala se mě, co mi je a zda nemá někoho zavolat, ale já ji jen pohladila a řekla: „To nic není, zlato," i když se mi obličej kroutil bolestí.

Večer už jsem se zvládla alespoň zvednout. Nevím, co by se mnou provedl, kdyby mě tam našel ležet, ale nechtěla jsem na to ani pomyslet. Tak jsem se díky přidržování zdi nějak dostala do obýváku, a tam usnula.

Vzbudil mě hluk. Děti brečely. Michael seděl v kuchyni na zemi a nad ním on s nožem v ruce. Všechna bolest se jakoby vypařila. Rozběhla jsem se k mému manželovi, jenže jsem nečekala, že se otočí a všechno se rázem zpomalí.

Podívala jsem se na své dítě, které mělo vytřeštěné oči, natahovalo ke mně ruce a bylo téměř hysterické. Chtěla jsem se pro něj natáhnout, ale něco mi vadilo. Černý plast trčící z mého těla. Až po chvíli mi došlo, co to znamená. Na zemi se tvořila louže krve a jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem chytila nůž za jeho rukojeť.

Vzhlédla jsem a pohledem prosila o pomoc, jenže On tam nebyl. Pak si jen pamatuji Annu, jak pištěla. Potom už si pamatuji jen tmu.

O několik dní později jsem se vrátila zpět domů se zašitým břichem. Když jsem ho uviděla, začala jsem couvat. Vypadal střízlivě, ale nevyspale. Zdálo se mi, jako bych si spletla byt s nějakým vedlejším. Vše bylo dokonale uklizené, rozbité věci nahrazené novými. Michael s Annou přiběhly ihned, jak mě uslyšeli. Byli v pořádku, ale stejně jsem měla v hlavě nepříjemný pocit

.

Všimla jsem si, že si vzal nějaký prášek, ale neměla jsem čas zkoumat jaký. Zjistila jsem to, až když jsem otevřela skříňku v koupelně. Byly to antidepresiva předepsané na jeho jméno. Vypadalo to, že se vše nakonec v lepší obrátí. Ale to jsem si jen myslela. Byla jsem stejně naivní jako pokaždé.

Našel si novou práci, koupil nám auto, které mu předtím zabavili pro alkohol za volantem a vše se zdálo na dobré cestě, než přišla ta osudná noc.

Měla to být obyčejná rodinná oslava, jenže to by se muselo stát něco jinak. Na začátku to bylo v pořádku. Anna oslavovala dvanácté narozeniny a Michael předčasně osmé. Odskočila jsem si na záchod a když jsem se vracela, viděla jsem ho, jak si pod stolem vzal prášek a zapíjel ho něčím hnědým. I kvůli dětem jsem doufala, že to byl čaj.

Avšak když byl večer u konce, ještě nás čekala cesta domů. Na malém prostranství jsem najednou ucítila známý zápach. Alkohol. Došlo mi, že to, čím zapíjel léky, nebyl čaj, ale rum. Jenže nic jsem neřekla. Děti toho zažily už víc než dost. Doufala jsem, že nás v pořádku doveze domů.

I v tom jsem se mýlila. O několik desítek kilometrů mu spadla hlava a o několik chvil jsme se řítili z kopce dolů. Nic jsem neslyšela, jen jsem viděla, jak se točíme a čekala, až to přestane. V té chvíli jsem se nebála o sebe, ale o své děti. Odepla jsem se a otočila jsem se k nim. Jenže místo toho mě to vymrštilo ven z auta, mezitím co ostatní zůstali uvnitř.

Měla jsem vyražený dech, nemohla jsem se zvednout a hleděla jsem na temnou oblohu bez jediné hvězdy. Cítila jsem to, ale nechtěla jsem si to připustit. Moje děti nekřičely, jen on ano. Ale i to po pár desítkách minut pod nefrekventovanou silnicí ustalo.

Byla jsem uvnitř mrtvá. Kousek mě už nežil. Věděla jsem, že poslední co uvidím, bude tma. A tušila jsem to správně. Zvládl to. Zničil nás. Všechny.