A chlapec se dotkl ticha

|2|

Svoje tělo opřel o vlhkou, chladnou zeď. Seděl tak už několik hodin, jeho hlava bylo jen prázdné místo bez kousíčku duše. Nechal vše plynout, nereagoval na to, když nemrkl celou minutu. Světlo ho zradilo. I když v jeho pokoji bylo vše osvětlené, on už mu nevěřil. Před sebou viděl jen tmu, která ho pomaličku uškrtila a přišpendlila ke zdi. Stínoví lidé se míhali jako kousíčky matných vzpomínek, které vymazal ze své paměti během pár chvilek. Nikdo pro něj už neexistoval. Cítil se jak kdyby ho někdo zapálil. Hrál si s tou myšlenkou. Zasmál by se jí, když věděl, že ho před několika hodinami objímal sníh, ale nedokázal to. Jeho úsměv byl vyschlý, prázdný. Ruce mu visely podél těla. Byly zaražené do peřiny, začal je pomalu ztrácet. Brzy je přestal cítit, vlastně necítil už vůbec nic. Byl jen pouhá vločka v černém světě bez peřin do kterých by se mohl skrýt. Čas se už dávno přehoupl přes půlnoc, ale on neudělal ani krok. Svět pro něj neexistoval, už dávno ne. Za oknem, které měl uložené před svým zrakem, sněžilo. Každou hodinu dopadalo k zemi více vloček, než předtím. Nedokázal ani vidět sám sebe, jak leží v bílých dekách a vytváří si anděly. Spíše cítil, že si ho andělé brzy odnesou. Jestli vůbec mají za co.

Jeho pokoj byl malý. Malá temná komora ve velkém bytě, který zmizel z minuty na minutu. Necítil teplo domova. Ve vedlejších místnostech byly jen duchové smutku. Slzy dopadaly do polštářů, na stůl, do víru nekonečné vody. Nebyl sám, kdo se cítil ztracený. Litoval se za lhostejnost, odmítavost a nenávist. Jeho sestřička už neuvidí ozdobený vánoční stromeček, nedostane do ruk jeho dárky. Andělíček, který měl letos viset na vrcholu zeleného, jehličnatého úžasu, si už jeho sestru dávno odnesl. Zima odejde společně s ní, ale jeho melancholie tentokrát zůstane. Kdyby byl rychlejší, kdyby utíkal...

Tyhle výčitky mu létaly kolem hlavy jako černý mrak. Apatie ho pohltila jako člověk, když nechá zmizet vánoční cukroví. Najednou byl na nohou a jeho kabát byl přisátý na jeho těle.  S hlavou skloněnou vyšel ven do úst zimy. Nikdo se za ním neohlédl, dveře se zavřely a dále smáčely stůl svými slzami zmaru.

Pokud tu byli andělé, už jsou dávno pryč. 
 
Vykročil vstříc světu, který ho nasál, rozžvýkal a vyplivl pryč. Svoje ruce měl zaražené v kapsách od bundy a pomalými kroky se vydal ke kopci. Byl docela velký a pravděpodobně už dost zasněžený. Každý rok ho se svou sestřičkou sjel hned několikrát. Byly to jediné chvíle, kdy se cítil dobře, i když byl jednou nahoře a jednou dole. Často mu sestřička vyprávěla o svých myšlenkách. Netušila, jak funguje svět, byla tak roztomile hloupoučká. Vymýšlela si příběhy a svůj pokoj si vylepila hvězdičkami. Tolik je milovala. Jediné místo, kde světlo vyhrává. Takto mluvila o nebi. Když vyrostla, už o sobě nemluvila jako o lazarovi proplouvajícím vesmírem, ale stále jí fascinoval. S jistými obtížemi překonal kopec. Hned několikrát viděl sám sebe na zemi. Jeho tvář mrzla, hlava byla naprosto volná, čepice chyběla. Necítil zimu, když byl jeho vnitřek plný jako nikdy dřív. Vločky se již blížily ke střetu se zemí. Jejich pád brzdily jen nahé stromy, pod kterými chlapec v tichosti usedl a do noční oblohy kreslil její obrazce. Jeho oči se střetly s malými tečkami naděje, které ho osvětlovaly víc, než cokoliv jiného. Zavřel své oči a vdechl všechen mráz, jenž ho pomalu oslaboval. Ulehl na lehátko z bílých vloček a pomaličku se dotýkal ticha. Nechal ho proplouvat mezi prsty. Chtěl cítit, že všechno bude zase v pořádku, ale smyčec uvázaný kolem jeho krku stále nepřestal na housle hrát tu tesknou smutnou píseň.