Ztracena ve vzpomínkách

Déšť

Měla jsem za sebou několik kontrol zdravotního stavu, za pár dní mě mají pustit domů, ale nevím, kam mám jít. Byla za mnou policie, prý nemají v záznamech nikoho s mým jménem, tak mi vzali otisky prstů. V nemocnici mají záznam jen o mém narození, otec na nich není, matka umřela při porodu. Prý jsem byla okamžitě nabídnutá k adopci a vzal si mě nějaký pár, který nebyl odsud. Na telefoní čísla se nedalo dovolat a na adrese podle policie bydlí několik let někdo jiný. Nikdo neví, jak jsem se sem dostala, kdo byl muž, který mě přivezl, ani kam mám jít, až mě propustí. Nikdo se po mě neshání, nikdo mě nenavštívil.
Stojím u okna a sleduju déšť. Ela se ještě nevrátila z kontroly, a i když se vrátí, bude ještě v narkóze. Kapky dopadají na okenní parapet a udávají pravidelnost písničce, která mi hraje v hlavě. Poslouchali jsme ji jednou s Elou. Naučili jsme se slova a zpívali ji zdravotnicím, které měli noční, abychom jim trochu ukrátili dlouhou chvíli. Při téhle vzpomínce se usměju. Napadlo nás to, když jsme v noci nemohly spát. Začala si ji broukat, pak ji pustila a naučila mě ji. Je krásné mít takovéhle zážitky z tak pochmurného místa. Denně tu umře tolik lidí, ale tolik lidí se tu i narodí. Tolik lidí tu prodělá operaci. Nezvládla bych tady pracovat. Z krve se mi dělá špatně. To jsem zjistila, když mi brali krev. Sekla jsem tam sebou a pozvracela jsem sestřičku, když se jí povedlo mě probrat. Nebyla z toho zrovna nadšená, ale kdo by byl, že ano. Prší pořád víc a začíná se zvedat vítr. Proč vlastně stojím u okna a sleduju déšť? Je svým způsobem krásný. Fascinuje mě. To, jak dokáže očistit vzduch. To jak umí být jemný, ale i hrubý a drsný. Je to jako když člověk pláče. Když se rozbrečí štěstím, je to jemný, tenký pláč, jako první jarní sprška. Slzy dopadají jemně,  vybírají si, kam spadnou. Naopak když člověk brečí zoufalstvím, je to trhané a hrubé, stejně jako když z ničeho nic přijde bouřka a tak rychle, jak se objevila, zase zmizí. Jako nutkavá potřeba dostat ze sebe ty přebytečné emoce, abychom zase mohli pár dní přežívat aniž bychom usínali s pláčem. Miluju déšť. Nejspíš proto stojím u okna a budu tady stát asi až do té doby, než vysvitne slunce.