Otevřela jsem oči a jediné, co jsem viděla, bylo světlo. Krásné, čisté, zářící, bílé světlo. Umřela jsem? Najednou se mi zlepšilo periferní vidění. Bílý strop, modrý závěs, zešedivělý stářím a prachem, který na něj nejspíš dopadá. Napravo od postele okno, skrz které jsou vidět koruny stromů zbarvené do všelijakých odstínů zelené, žluté, červené a hnědé. Skrz barevné listí pohupující se ve větru procházejí zlatavé sluneční paprsky, které dávají celé scenérii nádech tajemna. Pozitivní energie, která se celým obrazem šíří, se mi vlévá do těla jako horký čaj ve studeném zimním dni. Vnímám sluneční paprsky na své kůži a užívám si teplo, kterým mě hladí. Podívám se na ruce. Jsou plné modřin, škrábanců a ranek, které vypadají jako řezy. Mám na nich napojené hadičky, které vedou do krabicové televize vlevo. Vidím na ní zakreslený můj tep a další čáry, kterým nerozumím. Nemocnice? Jsem v nemocnici? Jsem? Kdo vlastně jsem? Odkryju peřinu a naskytne se mi podobný pohled jako u rukou. Vstanu z postele a nahlédnu do šuplíků v komodě zprava od lůžka. Nic v nich není. Podívám se na štítek zavěšený na posteli. Lucie Světlá, 17 let. Takže jsem Lucie? Lucie Světlá, těší mě. Obejdu závěs a spatřím další prázdné lůžko. Vrátím se a vejdu do dveří kousek od mé postele. Je tam malý sprchový kout, umyvadlo, nad kterým je zavěšená skříň se zrcadlem. Zobrazuje vysokou štíhlou blondýnu s vlasy kousek přes ramena a šedýma očima. Lucie Světlá. Tak tohle jsem já?
YOU ARE READING
Ztracena ve vzpomínkách
RandomJsou to spíš takové mé myšlenkové pochody. Původně jsem chtěla napsat příběh, ale zjistila jsem, že mě nebaví držet se děje xd Jo a z nějakého důvodu jsou pospřeházené kapitoly a nevím, jak to opravit.
