VLČÍ TOUHA

Noční můry nespí

Noční můry jsou dveře, otevřené nad temnými otvory do pekel, které si vláčíme všude s sebou – a které se většinou snažíme potlačit.

23. prosince 1936, Linderhof Palace, Německo.

Byl to hlas jejího bratra, který ji opakovaně volal jménem.
Sophie se prudce nadechovala, plíce ji pálily. Přiměla se otevřít oči. Zahlédla Hanze, který u ní klečel.
,,Sophie? Sophie, mluv se mnou!"
Bratrův hlas slyšela jako zpoza tlustého skla.
Instinktivně sáhla po jeho ruce, která se dotýkala jejího obličeje. Pevně, skoro křečovitě ji sevřela.
Nadechla se k odpovědi a zajíkla se.
,,Sophie. Můžeš vstát?"
V každé další slabice byla znát stupňující se panika.
,,Před očima se mi udělalo černo a já....."
Hlas se jí chvěl a hlava jí třeštila natolik, že ze sebe téměř nedokázala vypravit další slova.
,,Musela jsem ztratit vědomí."
Sophiina půvabná tvář byla stažená strachem.
Opatrně se zvedla. Přes prudkou bolest hlavy se rozhlédla kolem. Nebyl to zlý sen. Opravdu se to stalo.
Bormann byl pryč. Díkybohu.
,,Pojď dovnitř, Sophie." odkašlal si Hanz a upravil si záhyby na uniformě. ,,Podává se dezert." Chytil Sophii za ruku a otevřel jí dveře. Naproti jim vyšly vstříc tóny houslí.

Sophie seděla vedle Hanze u slavnostní tabule. Bolest hlavy začala ustupovat, ale třásla se se po celém těle.
,,Tady, dej si něco teplého. To ti udělá dobře." nabídl jí.
Ačkoliv se podávala její oblíbená rýžová kaše se skořicí, nebyla schopná pozřít víc než lžíci.
Hanz se nevyptával a Sophie mu za to byla vděčná. Nemohla o tom mluvit, i když sebevíc chtěla. Chtěla se postavit, ukázat na toho říšského ministra a všem povědět o odporném činu, kterého se dopustil.
Číšníci sklidili talířky. Muzikanti rozehráli jazzovou skladbu. Páry se zvedaly ze židlí a mířily na taneční parket.
Těkavým pohledem se rozhlédla kolem. Zahlédla Bormanna. Levou dlaň měl ovázanou kusem látky a horlivě vyprávěl cosi muži v uniformě.
Jeho oči se střetly s ledově modrým, avšak ne přátelským pohledem. Pozvedl skleničku se šampaňským a věnoval Sophii lehce škodolibý úsměv.
Znechuceně se odvrátila. 
,,Chtěla bych jít domů, prosím." oznámila Sophie. Sebrala rukavice z opěradla židle a natáhla si je.
Za několik minut odešli z hodovní síně. Prošli stříbřitou chodbou a zamířili k černému vozu, který na ně čekal s nastartovaným motorem.
Cesta do Mnichova netrvala dlouho.
Po chvíli zaparkovali před domem rodičů. Její bratr nechal motor nastartovaný.
V horním okně spatřili třepotající se světlo. Nebylo pochyb o tom, že matka na Sophii čeká.
Sophie a Hanz spolu nepromluvili od chvíle, co se zvedli od stolu. Stále byla v šoku z Bormannova útoku.
Nervózně si hrála s knoflíčky na rukavicích, které už visely na krajíčku.
,,Je mi líto, že jsi kvůli mně musel odejít dřív." řekla upřímně.
Musela zůstat klidná.
,,Franziska bude šťastná z mého brzkého návratu a stejně nejsem typ na tyhle pozdní oslavy." odvětil Hanz.
Franziska byla Hanzova dívka. Seznámili se před třemi lety a byla to láska na první pohled.
Sophie věděla, jak moc se těšila na vánoční večírek, ale bohužel díky nemoci se nemohla zúčastnit.
Představila si Franzisku, modrookou dívku s dlouhými hedvábnými vlasy, která ležela v posteli a trpěla vysokými teplotami.
,, Omlouvám se za to, co se stalo. Doufám, že se tě to nějak hluboce nedotkolo." pravil najednou Hanz, uhnul pohledem a zadíval se z okna.
Sophie překvapeně pozorovala bratra. Věděl, co se přihodilo.  Věděl, co se stalo. Nejspíš se ani nepokusil zastat se své nejmladší sestry.
Nemohla uvěřit, jak byl stále tak klidný. Možná byl hluboce zklamán, že ji nedokázal ochránit.
Sophie si přejela prstem po rtech. Už nekrvácely, ale začaly natékat.
,,Nein." Ztěžka polkla.
Hanz vydechl, ale stále upíral pozornost  na druhou stranu.
,,Bormann je nejvyšší opora Třetí říše. Dneska toho ale hodně vypil. Jeho chování je neomluvitelné." odkašlal si.
,, Ženil se z rozumu, ne z lásky. Takže někdy ji hledá tam, kde by neměl."
Všimla si, jak jeho prsty v kožených rukavicích sevřely pevně volant.
Sophie přikývla, ale tělo měla ztuhlé jako dřevěná loutka.
,, Mám strach. Strašně moc se bojím, Hanzi." vyhrkla ze sebe.
Horké slzy jí stékaly po tváři. Rychle si je setřela. 
Než se na ni podíval, zhluboka se nadechl. Snažil se zachovat vážnost.
,,Nemusíš se ničeho bát, sestřičko. Jsi v bezpečí." řekl konejšivým hlasem.
Tentokrát odvrátila pohled ona.
Nebyla v bezpečí. Nikdo nebyl v  bezpečí. Německo bylo jiné. Změnilo se.
Nebylo takové, jak si ho pamatovala z dětství. Radostné, kouzelné a hřejivé.
Vzpomínky se změnily a znovu se vrátila do chladné a bezbarvé přítomnosti plné bezmoci.
Zadívala se na domov a přála si, aby už byla v bezpečí uvnitř, jen ve společnosti maminky a tatínka.
Musela mu říct, jak se cítí. Ale měla pocit, že ani u vlastního bratra nenašla porozumění. Při pomyšlení na Bormannovo ,,manželství z rozumu", které doslova omlouvala její vlastní krev Hanz, Sophii doslova zamrazilo.
Mraky visely nízko a zakrývaly hvězdy na obloze. Pak se uvelebily v údolí nekonečné zimy.
,,Já-," přinutila se podívat na Hanze, ,,nemohu..." začala, ale Hanz ji přerušil.
,,To bude dobré." uchopil její ruku. Měl oproti ní teplou dlaň. Přála si, aby jí to teplo zahřálo celé tělo a dokázala ho rozpustit.
,,Později přijdu popřát rodičům šťastné Vánoce."
Třásla se. Pro dnešek už toho bylo dost. O Vánocích by měli všichni mít trochu klidu. Vysvětlí mu to později.
Klika u dveří byla zmrzlá, takže s ní musela chvíli lomcovat, než se jí podařilo otevřít. Otevřela dveře a chladivý vzduch se prohnal kabinou.
Popřála mu dobrou noc a odcházela.
,,Sophie?" stačil ji chytit než vystoupila.
S obavou v očích se pomalu otočila.
,,Vůdce by o tom incidentu neměl vědět." starostlivě ji pohlédl do očí.
,,Uvidíme se ráno." špitla Sophie a vystoupila z auta.
Střevíčky klouzaly na sněhu.
Hanzův odraz ji pozoroval za tmavým oknem, dokud nezašla dovnitř, poté odjel.
Sophie zavřela dveře. Po ostrém zaklapnutí kovu všechno ztichlo.
Žádné housle ani opilý Bormann, žádný poryv větru nebo křik, jen poklidná kadence kyvadla u kukaček.
,,Sophie," zavolala maminka slabým hláskem. ,, Jsi to ty?"
Sophie se pevně zabalila do pláště a šla pod schodiště. Maminka stála nahoře jen v noční košili a v ruce držela svíčku, jejíž světlo se třepotalo a vrhalo stín na schody.
,,Tatínek spí, ale já nemohla. Líbil se ti bál?" zeptala se vzrušeně na tak pozdní hodinu.
Sophie si přála vrhnout se matce k nohám a brečet, dokud nedostane škytavku, ale už nebyla dítě a tíha dospělosti ji připoutala k místu, kde stála.
,,Ano." Hrdlo se jí stáhlo a nebyla schopná už ani polknout.
Maminka se na ni usmála.
,,Jsem na tebe velice pyšná, holčičko."
Sophie sklopila zrak.
,,Veselé Vánoce, drahá."
,,Veselé Vánoce, maminko. Dobrou noc."
Světlo matčiny svíčky sláblo, až zmizelo úplně.
Tahle noc už byla příliš dlouhá. Hlava ji třeštila a oči pálily. Toužila pouze po prošívané peřině ve vlastní posteli.

Vzduch byl suchý. Nutil v noci pít. Byl hluboký večer. Ticho. Nebyl nikdo, kdo by jej narušil. Tma, jen venkovní osvětlení ji prozařovalo. Sophie se vzbudila, tak jako každý večer a měla vyschlá ústa. Otevřela ospalé oči, chtěla se napít, když v tom se neuvěřitelně lekla. Vedle postele u jejích nohou stála vysoká postava zahalená v černém hábitu. Tvář neviděla, jen siluetu. Strnula, snad ani nedýchala, na žízeň zcela zapomněla. Po chvíli se z počátečního šoku vzpamatovala. Ucítila podivný pocit strachu, bezmoci a smutku, který k ní proudil a začal ji celou pohlcovat. Nechápala, kde se tak náhle v jejím nitru vzal. Ta podivná svírající energie, které Sophie nerozuměla, k ní proudila z osoby s černým hábitem a usazovala se v jejím srdci.
Lásku měnila na bolest, mír na boj. Když si to uvědomila, srdce se jí divoce rozbušilo, jak dostala strach, a okamžitě se celé naplnilo smutkem hlubokým, jako by právě o někoho velmi důležitého navždy přišla.

Hrklo v ní. Vzbudila se. Okamžitě se podívala na okraj postele. Nikdo tam nebyl. Oddychla si. Sophie vstala z postele. S úzkostí v srdci se ujišťovala, že ten sen nic neznamenal a že se jistě už opakovat nikdy nebude, až na tu noční můru zapomněla. Nicméně ten pocit, že něco je špatně, v nitru zůstal.

Sophie vyklouzla zpod silné přikrývky. Klekla si vedle postele, odstrčila knihy a ve tmě se snažila nahmatat prasklou desku v podlaze, ve které měla ukrytý dopis. Mozoly od válení se zachytávala o dřevěná prkna. Třísky se jí vrážely pod kůži, ale nevšímala si toho.
Poté konečně uslyšela zašustění papíru, který si ukryla pod paži.
Otevřela dveře pokoje a tiše se pohybovala tmou. Bačkory si nevzala z obavy, že by klapotem probudila rodiče.
Šla po špičkách a jednou rukou se přidržovala zdi.
Sophie vešla do kuchyně. Škrtla sirkou. Černá hlavička se rozhořela a olízla knot svíčky. Zapálila sporák a postavila na něj konvici s vodou.
Srpek měsíce zářil vysoko na nebi. Sophie se posadila a položila svíčku na kuchyňský stůl. Dopis přišel ranní poštou před třemi měsíci. Pečeť dopisu byla popraskaná z toho, jak ho svírala v rukou. Úlomky popadaly na podlaze. Opatrně je smetla do svícnu.  Rozbalila dopis a znovu začala číst uhledný rukopis.
Autor dopisu byl američan George Balanchina, který vlastnil taneční školu baletu v New Yorku. Na čistě bílém listu papíru byla žádost o vyplnění smlouvy s příslibem zaručené celosvětové slávy.
K smlouvě byl přiložen i lodní lístek  první třídy do New Yorku. Vstupenka na cestu přes oceán. Vstupenka do jiné země.
Daleko od domova. Daleko od těch stvůr s drápy připomínající háky.
Plamen svíčky se zachvěl a vzduch se změnil. Ztuhla a zaposlouchala se do slabého šustění na druhé straně kuchyně. Modlila se, aby to byla myš, toulavý pes čichající u zadních dveří nebo závan mrazivého vzduchu.
Cokoli, jen ne někdo. Nemohla být odhalena. Rozhodně ne s tímto dopisem v ruce.
Pára z konvice se vznášela ve tmě jako nějaký rozzlobený duch.
Sophie ji sundala z plamene a horkou vodou zalila směs bylinek.
Dopis skryla v záhybech noční košile,
uchopila plechový hrníček a vydala se po špičkách nahoru po schodech.  Opatrně prošla kolem ložnice rodičů, která byla ponořená v bezesném spánku.
Sophie vklouzla pod peřinu. Pomalu a s velkou přesností zatlačila dopis pod matraci a pak si položila ruku na hrudník.
Zdálo se jí, že jí v těle tepe srdce někoho jiného. Bušilo obřadně, ale tělo měla bez citu a chladné.
V mysli si přehrávala řádky dopisu.
Ani se nepohnula.
Černá noc měnila barvu na sametově modrou. 
,, Nikdo se nic nedozví, bratříčku.
  Nikdo se to nikdy nedozví.
  Nikdo!"
Sophie se usmívala dokud ji nepřemohl hluboký spánek. Takový, kterým nahlédneme do věčnosti, pokud je opravdový.