Don't love me - BTS Yoonkook/ Gikook (+texting)

3. 100% bunny

Yoongis pov:

"Hej, Mine!"

Nepouslouchal jsem, jak po mně řvou. Šel jsem po školní chodbě dál očima zabodnutýma do sešitu jsem jen sem tam zvedl pohled, abych se ujistil, že mě další krok nepřivede do čelního kontaktu s jednou z bílých stěn lemovaných různými obrazy a uměním vytvořených oborem grafiků,  kteří byli na naší škole více než preferováni.

A právě jim jsem se snažil uniknout. Byli sice ve stejném ročníku, jako já, ale jejich mentalita se rovnala nanejvýš mořskému planktonu.

Nikdo jim nikdy nic neřekl. A  učitelé nic nepoznali, takže jsem dál žil jako vlaštovka migrující před mrazem do teplých krajin.

"Kam zak ženeš? Chceme si jen... popovídat. Tak zastav."

Samozřejmě, že jsem to neudělal. Vím, co je to ironie a sarkasmus, a tohle rozhodně bylo jedno z toho. Pokud si chtějí popovídat, znamená to, že si jejich klouby na rukách chtějí pokecat s mým nosem. Jak jinak.

Jenže mě nejstarší z nich - Jin - chytil za rameno a otočil k sobě, čímž šance na opravdový útěk výrazně prořídly.

"Ale ale," zaškaredil se, "náš slavný Min Yoongi. Min Yoongi, který má stále za to, že je něco víc. Mám tu čest se s ním setkat."

"Super," pronesl jsem otráveně.

"Co bys řekl na menší procházku, Mine? Nebo- počkej, to snad ne! Ty se mě bojíš?"

Snažil jsem se dostat z jeho sevření, ale nešlo to.

"Ne."

Jina to z nějakého důvodu rozesmálo. Naklonil se k mému uchu a zatímco ostatní dva kluci poslušně hopsali za ním, skousl mi ušní lalůček.

"To bys měl," zachraptěl, na což jsem zareagoval obrácením očí.

"Tebe? Jako vážně? Nechtěj mě rozesmát."

"Myslím to zcela vážně. Hej Joone," oslovil stále dívaje se na mě jednoho z těch pošuků, "co kdybychom mu dali napít? Zdá se mi malinko degydratovaný. Vůbec mu to nemyslí."

"Ja s sebou vodu nemám," namítl vysoký blonďatý orangutan, o němž se  tradovalo, že je na svoje IQ v reálném životě tak akorát na hovno.

"Tak jseš blbej?" obrátil se na něj Jin. Nepouštěl, stále nepouštěl. "Přece budem... gentlemani a dovedem ho tam."

"Oh... jo, jasně."

I přesto, že to bylo více než nepravděpodobné, Jin mě najednou pustil. Byl jsem z toho zmatený, utéct mě nenapadlo -ani nevím, proč- a ještě jsem s kamenným výrazem sledoval Jinova nevlastního bratra, kterak vesele hopkal k němu a objal ho.

Ti dva měli mezi sebou asi tak stejný vztah, jaký má matka se svým dítětem. Jin toho prcka neustále ochraňoval. Z prcka se proto stal  rozmazlený malý fracek.

"Jinnie hyung!" zvolal, "ahoj Joone, ahoj Hobi."

Měl takový zvláštní hlas. A vypadal jako kralík. Byl to králík. Malý, rozmazlený králičí fracek s neobvyklým hlasem.

"Copak tu děláš?"  Jin opravdu skvěle hrál, že se ještě před několika vteřinami nic divného nedělo.

"Jdu do třídy. Byl jsem v bufetu, tak jdu později."

"Kecáš. Nic si neneseš."

Králík pokrčil rameny. "Do odvolání zavřeno," vysvětlil.

"Hajzl," zanadával jsem na věčně chorého prodavače, čímž jsem na sebe bohužel opět strhl pozornost.

Oči všech se stočily mým směrem. Pocítil jsem úzkost. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo rozpohybovat nohy a dát se na útěk.