Online

Zmrzlé tváře

Oklepala jsem se zimou, když mou bundou projel studený vánek čerstvého začátku Prosince. Přitáhla jsem si batoh, aby mi nesjel z ramene a rozhlédla jsem se na zaplněnou zastávku lidí uprostřed hlučného města. Lidi se lehce klepali zimou a zahřívali si své červené obličeje, zatímco vyhlíželi projíždějící auta a neustále kontrolovali čas na svých mobilech nebo hodinkách. Taky jsem často kontrolovala čas. Nemohla jsem se dočkat autobusu, který mě doveze domů, kde se zabalím do mě teploučké postele a budou koukat na film. Při téhle myšlence jsem stuhla zamyšlená pohledem přes ulici. Z myšlenek mě vytáhl řev malého batolete v kočárku vedle mě. Chvíli jsem stála a vyhlížela autobus, když v tom jsem si všimla na druhé straně ulice vysokého může v šedé mikině s kapucí stojícího mezi několika kolemprocházejicích lidí. I přes jeho temnotu v obličeji jsem poznala, že muž kouká přímo na mě. Pár sekund jsme se na sebe dívali, dokud naše pohledy nepřeřízl projíždějící autobus. Když mi autobus odjel z dohledu, zahlédla jsem daného může zády odcházet pryč. Věděla jsem, že do pár minut přijede autobus, ale já prostě chtěla vědět, kdo záhadný muž je. A proto mě napadlo muže pronásledovat. 

Přeběhla jsem rychle cestu a proti proudu lidí jsem muže pronásledovala. Když on zabočil, já zabočila taky. Vrážela jsem do lidí, když jsem pomalu může ztrácela, ale naštěstí na poslední chvíli zabočil a já viděla kam. Pronásledování mě zavedlo až pod malý most. Nebudu lhát, dost jsem se bála. Všude okolo to bylo zarostlé křovím a vysokou trávou. Muž stále šel po vyšlapané cestičce tohodle minilesíka a postupně zpomaloval až na konec zastavil úplně. Také sem zastavila a stála připravená na cokoliv. Zvuk silného deště se ozíval přes celý most a já pořád stála a čekala, co muž udělá. Když jsem chtěla o krok vpřed, muž se pomalu otočil a hluboce se na mě podíval. ''Překvapuje mě, že sis nechala ujet autobus jen aby si zjistila, to co ti už dlouho láme hlavu. Moc mě mrzí, že tady odpověď nenajdeš.'' promluvil na mne tajemný muž, který stále skrýval svůj obličej pod kapucí. Já stále sebevědomě stála a snažila se muži nedát najevo svůj strach. ''Promiň, ale já nejsem on. Já nejsem ten koho čekáš.'' doplnil své slova muž. ''Tak kdo do háje jsi?'' zeptala jsem se muže sebevědomím hlasem a čekala, že muž odpoví zcela normálně, ale jak už to bývá, to by bylo moc jednoduché. ''To teď není důležité. Jen tě chci varovat.'' odpověděl muž a udělal ke mně dva kroky. Já zůstala stát, aby muž věděl, že se jen tak nedám. ''Před čím?'' zeptala jsem se zvědavě. Upřel svůj pohled na mě. Pomalu si sundal svoji promočenou kapuci a odvětil ''Před Lukasem...''