Online

Caroline!

''Caroline, pojď jíst.'' zavolala na mě moje mamka z kuchyně. ''Hned tam budu.'' zavolala jsem zpět z mého pokoje a zpět se podívala do obrazovky svého notebooku. Zrovna jsem si projížděla komentáře u mé nové fotky na Instagramu. Sleduje mě na internetu docela hodně lidí a tak mě zajímá, co na to říkají. V klidu jsem si ležela na bříšku, ťukala si do klávesnice svého notebooku a houpala jsem si nohama tam a zpět na své milované postílce, když v tom mi přišlo oznámení na Messengeru. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost. ''Budeš to mít studený.'' zavolala na mě máma znova. ''Už letím.'' zvolala jsem zpět a rychle jsem vyběhla ze svého pokoje, seběhla schody a v pyžamu se při cestě chodbou do kuchyně koukala po obrazech, které zdobili stěny chodby. Byly jsme bohatá rodina. Můj táta byl podnikatel a měl docela velkou firmu. Sice se mi líbilo jak mě mí rodiče rozmazlovali, ale někdy to přeháněli. Prošla jsem se naší krásnou chodbou v barokním stylu a sedla si do jídelny. Moje máma, docela hezká blondýna, stála v kuchyni. Niki už měl skoro jídlo v sobě. Můj o 3 roky starší brácha Niki byl počítačový mág. Niki celé své volné dny seděl u svého počítače, hrál videohry, tvořil programy, svoje vlastní hry a vytvořil pro tátovu firmu logo. S ostatními se moc nebavil. Měl asi dva kamarády, ale nevadilo mu to. Byl to taky velký milovník horrorů a tak mu nevadilo lézt na stránky internetu, na které by se našel málokdo, komu by se chtělo na ně dostat. Potom všem co viděl mi pořád dokola říkal ať se nebavím s lidmi na internetu, které neznám, ale já to nikdy nebrala jako hrozbu, ale jako zábavu. Vždy mě bavilo se seznamovat s novými lidmi. 

''Když už jsme tady všichni kromě táty, co takhle si popovídat?'' zeptala se nás mamka s úsměvem. Niki jenom prohodil očima a jedl dál. ''Tak já třeba dneska mám v plánu relaxovat. Což pro vás znamená dneska nedělat hluk.'' řekla máma a jako jediná osoba v domě se zasmála. ''A co máš v plánu ty, Caroline?'' zeptala se mě máma. Na jejím pohledu šlo vidět, že čeká nějakou atraktivní a srandovní odpověď. ''Já sama nevím.'' depresivně jsem řekla a jedla dál. Nikiho se radši ani nezeptala. Niki se nerad bavil u rodinného stolu. Máma se vždy snažila k nám najít cestu, jak s námi vždy začít konverzaci, ale ona sama ani nevěděla, co nás bavilo. Chápala jsem ji. 

Když jsem po jídle šla zpět do svého pokoje, jako první jsem se natáhla po svém mobilu. Měla jsem některé nepřečtené zprávy. Byly od facebookového profilu Lukas Dawson. O tomto klukovi jsem nikdy neslyšela. Ve zprávě stálo obyčejné a bezvýznamné ''Ahoj.''. V tu chvíli jsem nevěděla, co napsat. Tak jsem nepsala ''Ahoj, my se známe?''. Do pár sekund mi přišla odpověď. ''Vy mě možná ne, ale já vás jo.''. Napoprvé jsem byla znepokojená z jeho odpovědi, ale po pár dalších sekundách napsal ''Už dlouho čtu váš blog.''. V tu chvíli se mi ulevilo. ''Tak to je hezké.'' napsala jsem zpět. ''Už jsem vašeho blogu čtenář dlouhou dobu a chtěl jsem si poté době s vámi popovídat osobně, a ne přes komentáře.'' napsal. ''To chápu.'' odepsala jsem mu zpět. 

Chvíli bylo v konverzaci ticho, ale po chvíli jsem napsala ''Ráda lidi a hlavně své čtenáře zpovídám, takže bych vám moc ráda dala nějaké otázky.'' napsala jsem. ''Ptejte se.'' odepsal na zpět po znepokojivě krátké době. ''Hmm... Tak třeba... Nebo jinak... Napište co o mě víte :))))''. Hned potom co jsem to napsala jsem nějakou dobu pozorovala tři skákající tečky a netrpělivě čekala na odpověď. Přišel mi tento člověk hodně divný. Když zpráva přišla, zůstala jsem v šoku. Ta zpráva byla tak neskutečně dlouhá. Stálo v ní... (Co bylo ve zprávě si přečtete v další kapitole.)