Angel Academy

Prolog

Běžím tak rychle, jak jen mohu přes vysokou trávu, která dosahuje nad moji hlavu. Slyším křik a kroky zamnou, snažím se, abych běžela rychleji.

Moje plíce se zvedají a moje srdce divoce buší. Podívala jsem se za sebe, abych uviděla čtyři postavy, které mě pomalu dostávají.

Panika se ve mně usazuje a cítím slzy na mém obličeji. Ohlédnu se znovu a narazím do něčeho těžkého.

Při nárazu vydechnu a spadnu na zem. Vyrazí mi to dech a hlavou narazím do kamene.

Černé skvrny zaplavily moji mysl a jsem při vědomí dostatečně na to, abych sledovala tupý výraz může, který ke mně přichází, předtím než vše zmizí ve tmě.

*************************

Moje oči jsou otevřené a já okamžitě cítím tu bolest, která zaplavuje moje tělo. Ležím na břiše na tvrdém kovovém stole.

Rozhlížím se okolo a vidím, že jsem obklopena zdravotnickým vybavením. Moje záda a hlava křičí bolestí a cítím obvazy na obou místech.

Obvazy jsou kolem mé hrudi, takže vše co mám na sobě je bolest jako basketbalové šortky. Zvládnu jenom, spadnout zpět dolů s pláčem.

Slzy padají dolů po tvářích, při pálení v mých zádech. S nádechem v bolesti jsem se pomalu podívala na druhou stranu mých zad.

Vztek uprchnul z krku na dvě krvavé skvrny. Realizace toho, co udělali, začala jsem křičet.

Dveře od pokoje se na zlomek otevřeli a pár lidí do nich vrazilo. Moje ruce chytily moji hlavu a můj bolestivý křik naplnil celou místnost.

Hlasitě vzlykám a stále křičím, dokud něco nechytil můj krk a všechno se propadne znovu do tmy.

************************

„Proč musím odejít Julie?” Zeptala jsem se tiše. Vzhlédla jsem a uviděla ženu, která se o mě starala od doby, kdy mě odchytila.

„No drahá, je to proto abychom ti zajistili bezpečí.” Řekla sladce.

„Více se mi líbí, že ostatní budou v bezpečí.” Zamumlala jsem. Vzdychla, naklonila se ke mně a vzala mě za ruce.

„Chceme tě mít pouze na očích.” Připustila. Dala jsem své ruce pryč od jejích zpět na svoje místo. Nemůžu zabránit povzdechu, který unikl z mých rtů, díky bolesti v zádech.

„Jo, jasně.” Řekla jsem a zavřela mé oči.

O pár minut později auto zastavilo a řidič přišel otevřít dveře. Vzal můj kufr a já následovala Julii ven z auta.

Škola vypadala jako zámek, s rostoucími vinicemi po straně a nepoškozenou zahradou. Měla by vypadat opuštěně, aby zanechala zvědavé lidi pryč.

Vypustila jsem depresivní povzdech a ujistila se, že moje mikina zakrývá můj obličej, než jsem se vydala na procházku po Akademii. Jak jsem vstoupila mé oči zaregistrovali bílé a černé peří.

Slzy mi začínaly plnit oči a ruka mi vyletěla je rtům, abych potlačila vzlyk. Julie se rychle naklonila ke mně, aby mě utišila.

Položila svoje ramena kolem mých, opatrně aby se moc nedotkla mých zad. Snažila jsem se ty slzy potlačit.

„Je to v pořádku Luciano, všechno bude fajn, tady jsou všichni stejní jako ty.” Zašeptala mi do uší.

„Ne to nejsou, oni mají křídla.”