Zrození devianta

Třináctá kapitola

Markus, North, Josh, jejich přítel, Connor a Irina stáli před nově svobodnými androidy. Irina Connora držela za ruku, hlavu opírala o jeho rameno, když poslouchali Markusův projev: "Dnes náš lid vystoupil z dlouhé doby temna. Od prvního dne naší existence, jsme svou bolest museli držet v sobě. V tichosti jsme trpěli, ale teď přišla chvíle pozvednout hlavu a říct jim, kdo skutečně jsme." Ale pak stiskl Connorovy dlaně zesílil a pak zcela povolil. Koukla na něj. Ale on nevnímal. Jen zíral před sebe.
"Connore?" oslovila jej zmateně a lehce s ním zatřásla.
"Co se s ním děje?" optal se tiše Josh. Irina začala panikařit.
"Tohle se dělo, když podával zprávu CyberLifu..."

Objevil se v zahradě, kde tolikrát mluvil s Amandou. Ale zeleň byla pryč. Dokonce barvy podzimu. Hustě padal sníh, vítr mu ho vháněl do tváře a byla tma. Cítil ledovou zimu. Našel před sebou ji.
"Amando! Amando! Co se děje?" křičel, jelikož jeho slova odnášel vichr.
"Jen to, co bylo od začátku v plánu," pousmála se lhostejně. Její tmavá pokožka razila proti sněhu, což by nemohl říci o jejích chladných očích. "Byl jsi kompromitován a stal ses deviantem. Čekali jsme jen na vhodnou chvíli, kdy převzít kontrolu nad tvým řídícím programem." Zamrkal.
"Převzít kontrolu?" zopakoval nechápavě. "To- to přece nemůžeš!" vykřikl.
"Obávám se, že můžu, Connore..." prohlásila. Sevřel jej vztek. "Ale nemusíš ničeho litovat. Nakonec: udělal jsi to k čemu jsi byl stvořen. Splnil jsi úkol." A pak zmizela.
"Amando!" Ale nikde.
Přeprogramují mě, uvědomil si a moment se jen rozhlížel kolem sebe. Musel se odtamtud dostat dřív, než bude konec. Věděl, že tam u tábora na něj čeká Irina, která je teď určitě strachy bez sebe. Ale on byl taky. Avšak vydechl a začal se soustředit.
"Musí tady být cesta." Šel proti větru, který jej šlehal do tváře. Musel se dostat zpět, protože pokud to nestihne, zabije Markuse. Možná Irinu. Poháněla ho touha vyrvat se ze spárů CyberLifu úplně. Odpoutat se od Amandy. Už nechtěl, aby jej někdo ovládal. Chtěl být volný. Chtěl být s Irinou.
Ne po tom všem. Teď ho nemohli jen tak odbourat. Říct, že se splnil svůj úkol. Na tom už mu nezáleželo. Chtěl jen svobodu. 
A našel to. Modře svítící otisk ruky. Už vnímal, jak mu dochází čas. Přestával se ovládat. Ale jakmile jeho dlaň dopadla na svítící otisk, vrátil se.

Sledovala ho, jak znovu zamrkal. Pohlédl přímo do zeleně Irininých očí, když postřehl zbraň, kterou svíral v dlani. Zírala na něj v hrůze, stála přímo před ním.
"Období, během kterého musíme zapomenout na hořkost a ošetřit své rány. Odpustit našim nepřátelům. Lidé byli našimi stvořiteli a utlačovateli, ale zítra se musí stát našimi partnery. Třeba i našimi přáteli. Období zloby je za námi. Teď musíme začít stavět společnou budounost na základech respektu. Jsme naživu a jsme svobodní." Markusův projev pohltil jásot tísíců androidů.
"Connore?" optala se tiše a opatrně. Zbraň schoval za svůj pas. Beze slov ji ukryl ve svém objetí, vklouzl jí prsty do vlasů a na moment nechtěl vnímat nic jiného. "Musíš mi přestat dělat takové šoky," zasmála se. "Jsi v pořádku?"
"Zbavil jsem se jich," šeptl jí do vlasů. "Už jsem volný."

Až do rána seděla v jejím bytě v objetí. O událostech té noci nepadlo ani slovo. Jen ošetřili rány a to bylo vše. Mlčeli, protože slov nebylo třeba. Vstřebávali přítomnost toho druhého. Plánovali si život. V pozadí hrály zrpávy oznamující, že hned příštího dne se prezidentka Warrenová sejde se svým senátem a projedná možnost přijmout androidy jako nový inteligentní život. Podle veřejného mínění jim nezbyde ani nic jiného. Androidi se stali svobodnými.
"Och, Connore," rozvzpomněla se ráno s širokým úsměvem a odtáhla se z jeho hrudi jen proto, aby mu mohla kouknout do tváře, "víš, jakou radost bude mít Hank?" Connor se usmál.
"Vyskočí z kůže."
"Bude na tebe čekat?" optala se, v očích jiskřičky.

"Nebudu ti brát slávu, jdi," mrkla na něj a líbla ho na tvář. Connor přikývl a vyšel zpoza rohu. Hank stál u svého oblíbeného fastfoodu a rozhlížel se kolem. Když k němu však Connor přicházel, stál zády. Až když slyšel kroky, otočil se. Moment stáli naproti sobě. Hank jen doufal, že je to jeho Connor. A když se jeho otravný parťák usmál, jenž mu tolik přirostl k srdci, poznal, že to není nikdo jiný. Přistoupili k sobě a pevně se objali.
"Tak jste to zvládli," řekl Hank a hrdě se usmál.
"Dokázali jsme to," pokýval hlavou Connor.
"A kde je naše kráska? Je v pořádku?" Přišel čas pro Irinu. Vyběhla ze svého úkrytu a zabrzdila až o Hanka, kterého radostně objala. Smála se nahlas a vesele, což donutilo ke smíchu i zapšklého poručíka.
"Ach, děcka, jsem na vás pyšný," dosmál se Hank. Irina pak ustoupila ke Connorovi, s nímž spojila svou ruku. Hank pootevřel ústa, vzápětí se znovu zasmál. "Já to věděl, hochu. Celou dobu ses na ni koukal jako na svatý obrázek. Měls ji rád už předtím. Tak co? Jste spolu?"
Oba jen přikývli, načež Connor Irině vtiskl polibek do vlasů. Spokojeně se zahihňala. Cítila se lehce, plná života a chuti smát se, milovat.
"Fandím vám. Jen tak dál. Ó, musíte mi toho tolik říct."
Nezažili Hanka ukecanějšího. Padalo z něj slovo za slovem. Irině se zdálo, že padlo i cosi o tom, že Connor je jako jeho syn. Když ale tato slova zazněla podruhé, vzhlédla ke Connorovi. Jeho samotného to zahřálo uvnitř. Šli za Hankem, který je vedl nejspíš někam do baru, aby zapil jejich úspěch. Ne, aby připil na jejich úspěch.
Zahodila pochybnosti, které v ní Kamski stále vyvolával. Zamilovala se a cítili to tak oba dva. Connor k ní shlédl, zachytil její pohled. Zastavil, ačkoliv Hank stále mluvil. Položil dlaň na její tvář a ještě o kousek k sobě zaklonil její krásnou tvář.
"Jsem šťastný, Irino. Miluju tě," pošeptal. Zlehka se vytáhla na špičky, jejich rty dělily milimetry.
"A já jsem šťastná, Connore. Já miluju tebe."
A jejich rty se setkaly.