Zrození devianta

Šestá kapitola

Když příštího dne dorazila na stanici, byla vzhůru nohama. Věděla proč. Nasadila sebevědomý krok a vydala se k Hankovi, který prohledával listiny s důkazy.
"Zdravím," pousmála se. "Copak se stalo?" Mrštil k ní pohledem tak rozzuřeným, až si myslela, že všechno ví. Že ji Connor prozradil.
"Včera vypadly pojistky a nejspíš i systém na nějakou chvíli a ten android utekl," řekl a iritovaně si promnul oči. Irina si však nenápadně vydechla, tváříc se jako nevinnost sama.
"Jejda," řekla tiše. "To... to mě mrzí."
"Nemrzí, dítě," pousmál se hořce Hank. "Ale nakonec... slyšeli jsme, co jsme potřebovali, tak..."
"A neodcházela tady kráska spolu s plechovkou včera v noci poslední?" zaslechli Gavina. Automaticky se její ruce sevřely v pěsti a čelist silně stikla.
"Samozřejmě," zavrčela a pomalu se otočila jeho směrem. "Protože kráska je na to dost hloupá. Mám pud sebezáchovy." Oči jí metaly blesky už jen proto, že na ni promlouval zrovna on. Neznala moc lidí, ale Gavin byl snad ten největší osel, kterého potkala.
"No to nevím," ušklíbl se a přistoupil blíž. Její tělo se napjalo.
"Drž se dál, idiote," ozval se Hank varovně. Většinou nestál o hádky na pracovišti, ale pokud se jednalo o jeho blízké, slovně napadnout Gavina mu nikdy nevadilo.
"Hezky se staráš o své patolízaly," podotkl pobaveně Gavin.
"Tohle většinou lidé dělají. Máš s tím problém?"
"Jediné, co mám, je podezření, slečinko..."
"Tak si to zmiz vyšetřovat a nech mě dýchat." A přesměrovala svou pozornost opět na Hanka. Zaslechla jen Gavinův povýšený smích doplněný snad o dotčení. Pak jeho vzdalující se kroky.
"Je možné, aby někdo tak křehoučký jako ty dokázal být takhle drsný?" usmál se Hank.
"To vždycky záleží na protější straně," usmála se nevinně.
"Dobré ráno, Irino. Hanku," pozdravil Connor. "Včera v noci jsem podal zprávu CyberLife." Hank jen pokrčil rameny a nadále se věnoval svým věcem. Avšak Connor se zaměřil na Irinu, chvíli na ni jen koukal. A jí dalo hodně práce, aby byla schopna ten pohled oplácet.
"Ty, Connore. Nevíš o včerejšku nic?" postřehla Hankův dotaz. Uvědomila si, že je konec. Connor musel Hankovi vše vyzvonit. A ani by mu to nevyčítala. Měl to v programu.
"O tom útěku jsem se dozvěděl až nyní," řekl a Irina by přísahala, že jí spadla tuna kamení ze srdce. Connor postřehl její menší úsměv plný úlevy. Hank tak zklamaně vydechl a odešel si promluvit s ostatními. Irina už stála vedle Connora a usmívala se na něj. Shlédl k ní s výrazem tak prázdným, jak jen to android zvládl. Pro ni to byla skličující realita, ale přesto: udržel jejich tajemství.
"Děkuju," zašeptala.
"Kdyby se o tom někdo dozvěděl, odvolali by tě z našeho vyšetřování. A to nechci..."
"Jasně, jasně... tvoje mise a tak. Úkol, poslání, cíl... chápu. Ale já ti i tak děkuju," zazubila se.
"Vážím si tě, Irino."
"Vidíš? Byl by z tebe skvělý kamarád, kdyby ses pořád neoháněl svým vyšetřováním. Ale mám tě ráda i tak, budiž ti odpuštěno." Pro tato slova možná neměla až takový význam, ale Connor svraštil své obočí, jeho dioda se změnila ve žlutou barvu a problikávala. Irina povytáhla obočí. Jeho systém, jako už tolikrát předtím, zaznamenal softwarovou nestabilitu.
"Connore?" oslovila ho a chytila jej za paži. Zamrkal.
"To nic."

Chvíle, které trávila doma sama, vyplňovala nicneděláním. Užívala si, tedy pokud se tomu tak dá říkat, klidu a ticha. Jen seděla, ležela, bloudila bytem. Nejraději stála na balkóně zabalená v dece a sledovala Detroit ponořený ve sněhu a tmě. Přemýšlela.
Když si vždy stěžovala, že je sama, byla najednou ráda, že poznala Hanka s Connorem. Hank byl upřímný, vtipný a neskutečně zvláštní muž. Ráda si s ním povídala. Řekla mu o sobě vlastně vše, co věděla. Naznačila mu, že je na vše sama a poručík ji chápal. Byl na tom podobně. Pokud v alkoholu neutápěl žal po smrti jeho syna Cola, přemýšlel. Ale co mu do života vstoupil Connor, byl v jednom kole. Nechtěl to přiznat, ale ten vlezlý android mu přirostl k srdci. A stejně tak Irině. Co pamatovala, nikdy nikoho takového nepoznala. Ač se Connor zdál prázdný a soustředěný jen na svůj úkol, měl svou osobnost. Čas od času postřehla, jak se na ni kouká.
Zvědavé pohledy, které jí často věnoval, jí zrychlovaly tep.
Ty samolibé úšklebky, které měly připomínat úsměv, prozrazovaly, že by se rád upřímně usmál. Neuměl to.
Maličkosti, kterými ji zasypával. Držel jí dveře, nosil kávu, v databázi hledal každou prkotinu, na kterou se zeptala. Dokonce se párkrát pokusil o vtip, ale to se mu moc nedařilo. Tak jako tak, tyto pokusy byly rozkošné, a tak se Irina smála vtipu i interpretovi. Kdyby byl muž, řekla by, že se zamilovala...
Nad tím uvědoměním se pozastavila. Cosi v její mysli přestalo fungovat a pracovat racionálně. Nechtěně upustila hrnek s čajem, který doposud držela v dlaních. Prostě jí vyklouzl. Temno před očima střídalo bílo.
Zmateně zalapala po dechu a polkla.
"Co?"


Stála s Hankem a sledovala vysílání, které nedlouho předtím odvysílali devianti. Podobná situace už tady byla sotva před týdnem. A teď znovu. Proto už bylo jasné, kdo se naboural do vysílání. Markus. Kousaly ji výčitky. Stála proti němu, ačkoliv ne doslova. Ale kdyby ji viděl stát vedle muže, který mu jde po krku, a Connora, styděla by se. To ona ho tlačila do vlastního úsudku, ale teď? Snaží se ho najít.
Ne. Snaží se Connorovi otevřít oči. Dělá dobrou věc.
Vnitřně bojovala se svědomím, a tak ani netušila, o čem se Hank se svědky baví. Connor odešel vyslýchat trojici androidů, kteří asistovali při práci.
"Hanku?" oslovila opatrně muže. Přerušil svůj výslech a podíval se na ni. "Půjdu se podívat za Connorem." Kývl a nechal ji odejít. Když už byly dveře do kuchyně, kde měl Connor se třemi androidy být, na dohled, vyšel z nich jeden android v uniformě.
Fajn, pomyslela si. Tenhle má výslech jistě za sebou. Vešla do kuchyně s menším úsměvem na rtech, ale když spatřila Connora opřeného o stůl s jednou rukou probodnutou nožem a přichycenou k desce stolu, nezaváhala a rozběhla se k němu. Přepadl ji strach. Další dva androidi nehnutě stáli a zírali před sebe.
"Connore!" vykřikla, když zastavila před ním.
"Irino.... rychle," vydechl ztěžka. Pohled jí sklouzl k jeho hrudi. Měl roztrhanou košili a v kůži, v těle díru. Něco chybělo. Bez váhání popadla nůž v jeho dlani a vytáhla jej. Connor klesl k zemi, svůj pohled beznadějně upíral kamsi na podlahu. Irina si klekla vedle něj, hledala to, na co koukal on. A pak našla jeden biokomponent. Skočila po něm, popadla ho a vrátila se ke Connorovi ve zlomku sekundy. Zastrčila ho na chybějící místo. Connor, jen co se vzpamatoval, se bleskově zvedl na nohy a rozběhl se z kuchyně pryč. V šoku zůstala sedět na zemi. Na prstech měla jeho modrou krev. Klepala se. Neměla by být tak v šoku, netušila, co ji tak rozhodilo. Přežil to, je v pořádku. Nic se mu nestalo.
Ale stále cítila strach, bála se... bála se o něj. Vtom se ozvaly výstřely. Skrčila se a ukryla svou hlavu mezi koleny.
"Sakra," klela tiše. Tolik se bála. Střelbu někde tak blízko nezažila a vnitřním prostorem byly rány až bolestivě hlasité. Avšak za pár chvil nastalo ticho.
Do kuchyně vběhl Connor, za ním Hank.
"Irino!" zaslechla androidův hlas, ale nereagovala. Postřehla, že si klekl před ni. Odvážila se zvednout hlavu a pohlédnout mu do tváře.
"Jsi v bezpečí, jsi v pořádku," ujišťoval ji. Na jednu stranu si oddechla, že je v pořádku on, vyjma roztržené košile a hrudi od své krve. Na stranu druhou... Klekla si, rozpřáhla se a vrazila mu facku.
"Ou," zaslechla poručíka.
"Cos udělal?!" okřikla ho naštvaně. Connor ihned věděl. Nebyla hloupá. Ať by byl ten android, kterého vyslýchal, sebevětší deviant, nezaútočil by. Musel se tedy bránit.
"Co bylo potřebné," odpověděl prázdně.
"A málem ses nechal zabít ty. Kdybych nepřišla..."
"Ale přišla jsi."
"Ublížil jsi jemu. Sobě. A mně svým způsobem taky," rozčilovala se dál. Krátce koukla na Hanka, který jen mlčky přihlížel. Svým výrazem jí dával za pravdu. "Chápeš, že mám o tebe starost?" špitla. Connor sledoval slzy, které jí stékaly po tváři. Zelené oči jí zářily. Jeho LED se změnila na moment v rudou.
"Mrzí mě, že jsem tě rozrušil." Barva se zbarvila do žluté a pak do modré. Jen vzlykla, přehoupla se a padla mu do objetí.
"Jsem zmatená," zašeptala. "Nevím, co se děje. Proč se to děje." Ucítila Connorovy paže, které se jí omotaly kolem hrudníku a přitáhly ji k sobě těsněji.
"Ale do hajzlu, zmizte. Tady není na co koukat!" vyháněl Hank další vyšetřovatele.
"Dostaneme tě domů," řekl jí tiše. Irina mlčela. Pomalu se s ní postavil, Hank přišel k nim s dekou v rukách, kterou jí přehodil přes ramena.
"Nic mi není," zašeptala rozčíleně.
"Jsi v šoku," odpověděl rozladěně Connor. "Zjevně se s tebou něco děje."
"Nevím co."

"Fajn, hochu, zůstaň s ní," souhlasil Hank bez váhání s Connorovým návrhem, jen co vystoupili z auta před jejím bytem.
"Sakra, nic mi není. Nepotřebuju..."
"Irino, prosím, my jsme tady profesionálové. Víme, co je třeba, ano? Tak zaklapni ty svoje milý ústa a nech si pomoci. Děkuji a přeju dobrou noc," rozloučil se Hank a než stihla odpovědět, odjel. Svěsila paže a ohlédla se na Connora.
"Tak pojď," vyzvala androida.
Rozsvítila, zavřela za nimi dveře a došla se posadit do obýváku. Connor dorazil za ní a posadil se vedle ní.
"Nechci být nezdvořilý, Irino, ale reaguješ přehnaně."
"Protože jsi stroj a nemůžeš umřít?" doplnila jeho tichou myšlenku s poněkud sarkastickým tónem.
"Přesně tak." Nechápala... Možná to jednoduše nepochopil on. Zavrtěla nad ním hlavou.
"Takže kdybych tě tam nechala "zemřít", bylo by ti to smrtelně jedno," odtušila podle jeho myšlenek. Ale viděla, jak se v jeho tváři cosi pohnulo. Cosi, s čím nebyl zcela spokojen.
"Bylo by to nepříjemné," řekl.
"Ha!" To bylo ono. Konečně náznak čehosi, co by vzdáleně mohlo připomínat city. Pokrok. Přesto byla Irinina nálada kousavá, než veselá. "Connore, uvědomuješ si, že Hank si tě v poslední době hodně oblíbil? Už tě bere jako svého parťáka, neříká já a plechovka, ale my. Že já s vámi trávím dost svého času? Poznáváme se, jsme spolu celé dny. Sakra, vždyť já tě mám ráda. Nechci, abys ... umřel a přišla tvoje kopie. Chápeš tohle?"
"Podobnou konverzací jsme již prošli," podotkl.
"A pořád si meleš své," protočila očima. Stále se třásla, ale takto byla alespoň zaměstnána rozhovorem. Uvelebila se v tureckém sedu, shlédla k rukám ve svém klíně. Před očima měla moment, kdy ho viděla na podlaze, košili roztrženou, hruď od modrého thiria. Sevřela víčka a jen se naklonila na stranu. Opřela se o něj, jako tenkrát na podlaze v kuchyni. Zhluboka vydechla, uklidnila se tím. Iritoval ji, ale nezvládla být na něj permanentně naštvaná. To ji iritivalo ještě víc, ale stal se jejím přítelem. A přátelé se respektují.
"Mám tě ráda, Connore, a bylo by skvělé, kdyby sis to uvědomil."