Zrození devianta

Pátá kapitola

Následujícího dne Irinu probralo zvonění jejího telefonu. Líně se převalila a vstala z postele, aby se natáhla pro mobil na nočním stolku.
"Ano?" přijala unaveně hovor.
"Dobré ráno, Irino. Tady Connor. Vcelku bychom uvítali vaši přítomnost."
"Och... fajn. Tak já se nachystám a vyrazím."
"Mám pro vás poslat auto?"
"Půjdu pěšky, děkuji."
Byla bez nálady, ale přesto jí přišlo vtipné, jak jí bylo vše naprosto ukradené. Oblékla se do prvního čistšího černého trička s dlouhým rukávem, černých kalhot, oblékla si červený svetr, natáhla se do kabátu a zimních bot. Na rozcuchané vlasy jen natáhla červenou čepici a vyrazila.

Jen co však vstoupila do vestibulu detroitského policejního oddělení, zarazila se. Viděla Connora, naproti němu stál nejspíš jeden z důstojníků policie. Postavila se tedy bokem a čekala, až dvojice skončí rozhovor. Poslouchala.
"Nikdy jsem neviděl androida, jako jsi ty. Co jsi za model?"
"Omlouvám se, ale nejsem povinen vám odpovídat. Pokud máte otázky, kontaktujte svého nadřízeného." Muž se ohlédl na ženu sedící u stolku s kávou a koblihami. Na tváři poněkud překvapený, dotčený výraz. Otočil se zpět na Connora.
"Dones mi kávu, plechovko," poručil si. Irina se zamračila. Connor jen naklonil hlavu na stranu. "Tak pohni!"
"Omlouvám se, ale přijímám rozkazy jen od poručíka Andersona." Úsměv se objevil na jejích rtech. Ač svým způsobem, Connor vzdoroval. Muž se však opět otočil na ženu, zasmál se a vzápětí pěstí vrazil do Connorova břicha. Android se za něj chytil, svraštil obočí a náhle klesl na kolena. Tohle už bylo přes čáru. Irina se rozběhla jejich směrem.
"Když ti člověk dá rozkaz, poslechneš. Chápeš? Nelez mi na oči. Příště se z toho jen tak nevyvlíkneš," varoval ho muž.
"Hej!" okřikla ho Irina. "Zmiz od něj!"
"Ale, máš další chůvičku? Ten starej opilec už ti nestačí?" zasmál se.
"A ty si honíš ego?" optala se ona.
"Kočička má drápky," ušklíbl se.
"Irino, nepotřebuji pomoc. Ale děkuji," ozval se Connor. Muž mu dvěma prsty strčil do čela, díky čemuž Connora lehce vyhodil z balancu.
"Nene, pro jednou zmlkni, Connore," řekla naštvaně, pohled neotrhávajíc od cizího vyšetřovatele.
"Poslechni, plechovko," zavrčel.
"Ne, ty poslouchej mě. Už se ho ani dotkneš."
"Nebo co? Ublížíš mi, slečinko?"

"Ne. Já neklesnu na tvou úroveň."

"Tak co mi uděláš?" V očích se mu zaleskl chtíč. Irina zkřivila tvář znechucením.
"Aahhh, zavři svou nechutnou držku a radši zmiz."
"Tak hele, Irino," vystartoval proti ní vyšetřovatel se zvednutým prstem.
"A tvé jméno? Nemám s tím problém, já si něco vymyslím. Ignorant, idiot, blbec. Mám širokou zásobu nápadů." Muž se před ní zastavil a jen se ušklíbl.
"Ó, ten robotickej idiot má štěstí, že tě tu má."
"A ty máš štěstí, že jsi na odchodu," pousmála se drze a muže obešla. Zastavila u Connora, chytila ho za paži a pomohla mu zvednout se.

"Jsi v pořádku?" optala se jej a až nyní nechala starosti vpustit do svého výrazu. Connor se jemně pousmál a přikývl na souhlas.
"Jsi tedy na dobré cestě neskákat, jak kdo píská. Tedy podle všeho krom Andersona. Ale zkus se příště vyhnout i té ráně," pousmála se Irina.
"Tohle si zapamatuju," řekl. Connor si upravil sako, kravatu a i s Irinou odešli ke stolu poručíka.
"Už jsem si říkal, kde jste," přivítal je Hank a oba si je prohlédl.
"Irina se seznámila s Gavinem," vysvětlil zpoždění Connor a odsunul Irině židli naproti Hanka, který zrovna protáčel oči. Ovšem androidovy slušnosti si všiml, což ho donutilo k úsměvu.
"Gavin je magor, slečno. Nesmíte si jej všímat."

"Vlastně jejich první setkání ustála vcelku dobře," pousmál se Connor. Hank se zamračil.
"Na rozdíl od někoho," ušklíbla se.
"V tom případě jste drsnější, než se zdáte."
"Svatá pravda." 

Celý den proseděli u Hankova stolu. Nikdo nic nehlásil, nikam nebylo třeba odjíždět, a tak s Irinou prošli celý případ Deviant.
Nikdo, ani CyberLife, zatím netušil, proč Deviantů stále přibývalo a co způsobilo jejich poruchu. Vir, vzbouřenci při výrobě, nekontrolované upgrady či snad jen vývoj- evoluce. A co znamenalo zpropadené rA9? Spekulací bylo mnoho. Androidi si to vysvětlovali jako prvního devianta, jiní se domnívali, že jde o jakousi vyšší sílu. Kdo ví.
"A co ta modrovlasá Traci z Eden Clubu?" zeptala se. Hank pokýval hlavou s menším úsměvem na rtech.
"Ta nám utekla, viď, Connore?" Irina se pokoušela tvářit se nezaujatě, ale věděla, že kdyby Connor chtěl, chytil by ji. Věděla to, nevěděla jak, ale byla si tím jistá.
"Utekla?" zopakovala tedy udiveně.
"Connor ji nechal odejít. Zamilovala se do své kolegyňky. Utekly spolu," pokračoval Hank. "A možná to tak bylo lepší." Irina pohlédla na Connora, který svůj zrak upíral do desky stolu. Jeho dioda se změnila z modré barvy na žlutou.
"Moment. Takže jen devianti jsou schopni cítit emoce?" zeptala se.
"Nechápu jak, ale ano. Jen devianti cítí," řekl.
Poté bylo Irině jasné, co se musí stát i z Connora, aby nebyl jen poslušný stroj.