To nejsladší, co mohu ochutnat. (KnB)

Kapitola 5

Murasakibara-kun několikrát zamrkal.A opět naklonil hlavu a zapřemýšlel se. Stálá jsem na místě,ani se nehnula a čekala na odpověď.

„Hmmmm... nevím." Odpověděl nakonec stejně lhostejně jako vždy. Překvapeně jsem pozvedla obočí.

„Nevíš?" Zopakovala jsem po něm.Zvedl pohled k nebi a podrbal se na týle.

„Hm. Nikdy jsem s žádnou dívkou nechodil, takže nevím, jak se páry chovají." Vysvětlil mi a mně se maličko ulevilo. Úplně to zatím ztracené nebylo.Nervózně jsem přešlápla a hypnotizovala přitom boty.

„Mno. Chodí spolu ven na procházky, do kina na film, do cukrárny. Tráví spolu prostě volný čas a jeden druhého podporují v tom, co dělá. A drží se za ruce." Murasakibara-kun se opět zamyslel.

„A neznamená to teda, že už spolu chodíme?" Zeptal se mě. Vykulila jsem na něj nevěřícně oči. Noha mi na schodu malém ujela, ale udržela jsem balanc.

„Ne...ne...nechodíme. Nejprve se pár musí domluvit, že to tak opravdu je." Koktala jsem.

„Hmmm... chápu. A budeš mi stále péct cukrovinky?" Zeptal se. Mohla jsem si myslet, že ho bude zajímat hlavně tohle.

„A... ano, budu."

„Tak fajn."

„Fajn?" Zopakovala jsem po něm.

„Hm. Budeme spolu chodit." Protáhl znuděně. Otočil se a vykročil dál po schodech. Přidala jsem do kroku a dohnala ho. Zamžourala jsem po jeho ruce.

„Ehm..." Odkašlala jsem si potichu. Murasakibara-kun se na mě podíval, pak na naše ruce a chytil mě.

„Oh, promiň." Omluvil se. Jen jsem zakroutila hlavou, že se nic neděje a spokojeně se pousmála.Procházka byla opravdu dlouhá. Murasakibara-kun mě doprovodil domů. Musela jsem mu ale nejprve vysvětlit, že to tak páry obvykle dělají a pak si dal konečně říct. Asi to s ním nebude úplně jednoduché, ale já mám trpělivosti dost. Žádná pusa se ale nekonala. Ani den poté. Ani den poté. Vlastně jsme spolu chodili už dva týdny a nevypadalo to, že by se něco zásadně změnilo. Jen jsme spolu trávili trochu více volného času a drželi se za ruce, ale nic víc. Ale já chtěla vědět, jak chutnají jeho rty. Jen letmý dotek. Moje první pusa. Copak on nechce vědět, jaké to je? Zírala jsem do zrcadla v koupelně a styděla se za své myšlenky. Asi jsem divná, když jsem jediná z nás dvou, kdo nad tím přemýšlí. Pak mě napadl plán.Hodně zákeřný plán. To určitě zabere.

-----------------------------------------------------------------

„Čekala jsem na dece s malou termoskou v ruce a klepala se nervozitou. Jakmile dorazil i Murasakibara-kun, moje nervozita ještě více stoupla. Sedli jsme si naproti sobě do tureckého sedu. Otevřela jsem rozechvěle termosku.

„Co to je?" Zeptal se mě Murasakibara-kun. Trochu jsem sebou cukla. Stále jsem netušila, jak se na to bude tvářit.

„To... to... to je horká čokoláda."Vykoktala jsem ze sebe. Murasakibara-kun se na chvíli zamračil.

„Můžu si v tom namočit brambůrek?" Zeptal se mě. Snažila jsem se pousmát.

„To asi nebude úplně dobré, Murasakibara-kun."

„Hmmm... a jak to mám jíst? Mám to vypít?" Prohlížel si termosku ze všech stran jakoby to byl hlavolam. Teď to přijde.

„Ne, na to je to moc husté. Musí se v tom namočit prst."

„Okej." Odvětil okamžitě. Nalila jsem trochu do víčka od termosky a položila si ho k sobě. Murasakibara-kun si mě obezřetně prohlížel.