To nejsladší, co mohu ochutnat. (KnB)

Kapitola 4

Vložila jsem mu poslední kousek do úst. Chtěla jsem ruku zase oddálit, ale Murasakibara-kun mě popadl za zápěstí. Dožvýkal, spolkl to a otevřel oči. Přiměla jsem se dýchat zhluboka. Ještě nikdy se mě tak dlouho nedotýkal.Přitáhl si mou ruku ke svým ústům, pootevřel je...

„Murasa..." A přejel mi jazykem po celé délce ukazováčku. Sevřela jsem deku volnou rukou a stočila raději hlavu stranou, abych se na to nedívala. Už takhle jsem se klepala. Pak jsem jeho jazyk ucítila na prostředníčku. Poslední článek mi přejel ještě jednou a mně ujelo z úst vzdychnuti. Připlácla jsem si ruku na ústa a doufala, že mě neslyšel. Nejraději bych se na místě propadla. To samé udělal s ostatními prsty. Chytil ještě můj ukazováček a přiložil k nim své rty. Na moment. Ale rozhodně to byly rty a ne jazyk.Otočila jsem se na něj. Murasakibara-kun si prohlížel mou ruku.

„Teď už jsou čisté." Řekl jakoby nic a pustil ji. Pomalu jsem si ji stáhla k sobě a zadívala se na ni.

„A... arigato." Bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Nic na to neřekl. Rukou si opět zakryl obličej, ale všimla jsem si, jak zhluboka dýchá. Hruď se mu nadýmala a zase klesala. Sklonila jsem svůj pohled do klína. Teď nebo nikdy.

„Murasakibara-kun. Jak jsem se předtím zmínila o té cukrárně... neměl by jsi zítra odpoledne čas?" Zeptala jsem se a proplétala si přitom nervózně prsty.

„Jistě." Odpověděl okamžitě. Domluvila jsem se s ním, v kolik a kde se sejdeme a než jsme se nadáli, byl konec přestávky.

Celé sobotní dopoledne jsem vymýšlela, co si vezmu na sebe. Tatínek spal v ložnici. Po celém týdnu těžké práce si konečně mohl dopřát odpočinek.Moc věcí jsem na sebe neměla, ale nechtěla jsem tatínka obtěžovat s nakupováním. Vytáhla jsem jedny z mála šatů, které jsem měla a bílý svetřík na to. Šaty měly pěkný květinový vzor a obdélníkový výstřih. Musela jsem uznat, že mi opravdu sluší. Nazula jsem si bílé botky s páskem a menším podpatkem. S Murasakibarou-kun jsme se sešli před školou, protože jsme ji měli v polovině cesty. Už tam stál s pytlíkem v ruce a opět něco chroupal. Dozvěděla jsem se, že se ve městě koná nějaká větší akce, takže bude všude asi hodně lidí. Snad se sobě neztratíme.

„Hezké odpoledne, Murasakibara-kun."Pozdravila jsem ho jako první. Hodil si do úst další tři brambůrky a přikývl.

„Tobě taky, Mochi-chin." Měl na sobě kraťasy, tričko s nějakým popiskem a proužkovanou košili. V normálním oblečení vypadal moc dobře. A dospěleji. Na chvilku se zarazil, když se na mě podíval, ale pak si do úst hodil další tři brambůrky a chroupal dál. Mé oblečení nijak nekomentoval, což mě trochu zklamalo, protože jsem celé ráno vybírala, co si vezmu na sebe.

„Můžeme jít?" Zeptala jsem se ho.

„Hm." Zamumlal. Šli jsme vedle sebe, ale najednou jsem vůbec nevěděla, o čem se mám s ním bavit.

„Ehm... a jak se má vlastně Himuro-kun?" Chopila jsem se první věci, co mě napadla. Murasakibara-kun zahrabal v pytlíku.

„Říkal jsem Muro-chinovi včera, ať jde s námi, ale nechtěl jít. Prý si to máme užít." Řekl lenivě s napůl zavřenýma očima. Pevně jsem sevřela kabelku. Uff. Díky, Himuro-kun! Jak jsme se víc blížili ke vchodu do metra, začalo přibývat lidí na ulici. Murasakibara-kun dojedl brambůrky a vyhodil pytlík do koše. Sešli jsme do podchodu a zařadili se na metro. Aspoň, že je Murasakibara-kun tak vysoký. Neměla bych ho přehlédnout. Metro přijelo. Nenápadně jsem se chytila Murasakibarovy košile, abych ho neztratila. Vlezli jsme dovnitř a dalších sto lidí bylo hned za námi. Ze všech stran do mě někdo strkal. Neměla jsem se kde chytit a nebyla jsem schopná udržet balanc. Kolem zad se mi omotala ruka a Murasakibara-kun si mě přitáhl blíž k sobě. Druhou se držel nad sebou za tyč.

„Omlouvám se." Špitla jsem. Murasakibara-kun nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Nemám rád metro. Je tu hodně lidí a je to hektické. Mám rád ticho a klid... a spánek." Vysvětloval a zívl přitom. Ruce jsem měla položené na jeho hrudi. Jeho ruka mě na zádech hřála a připadala jsem si jako schovaná pod peřinou. Úplně v bezpečí. Sklonila jsem trochu hlavu a opřela si ji o něj. Zavřela jsem oči a čekala, dokud jsme nedojeli na naší zastávku. Dokonce bych i řekla, že jsem přes všechen ten rámus okolo slyšela bít jeho srdce, ale asi jsem si to jen namlouvala. Vlak zastavil. Otočila jsem se k východu.

„S dovolením." Poprosila jsem. Nic. Nikdo se ani nehnul.

„S dovolením." Zopakovala jsem trochu hlasitěji. Murasakibara-kun za mnou zavrčel.

„Hej! My bychom rádi vystoupili!"Zvýšil hlas a zamračil se. Kolemstojící se zděsili jeho výrazu a výšky a vytvořili nám dokonalou cestičku. Vystoupili jsme a já si oddechla.

„Chci ven." Zamumlal zamračeně. Popadl mě za ruku a táhl mě skrz hromady lidí k východu. Držel mě za zápěstí. V krátkém okamžiku, kdy jsme stáli, jsem se mu vysmekla. Otočil se na mě a zavrčel. Chytila jsem mu ruku, ale klasicky, jak to dělají páry. Zvedla jsem k němu pohled, abych viděla, jak zareaguje. Podíval se na naše ruce, pokrčil lhostejně rameny a vedl mě dál. Spokojeně jsem se pousmála. Táhl mě za sebou vlastně až k cukrárně. Už se nejspíš nemohl dočkat, až tam budeme. Konečně jsme dorazili. Cukrárna byla skoro plná, ale pár prázdných stolů jsme našli.Posadili jsme se a prohlédli si nabídku dortů, milkshakeů a dalších dobrůtek. Vůbec jsem netušila, co si z toho všeho mám vybrat. Nakonec jsem zvolila dort s tmavou i světlou šlehačkou. Murasakibara-kun si objednal dortů rovnou pět, což mě přivedlo k přemýšlení, jak je na tom finančně on a jeho rodina. Asi dobře, když si může dovolit tolik sladkostí a dobrot každý den. Pomalu jsem si vychutnávala každé sousto a přitom sledovala svého společníka, jak do sebe hází jeden dort za druhým, sotva ho rozkouše. Konečně vypadal spokojeně. Ve tváři měl sice pořád ten stejný téměř znuděný výraz, ale oči mu zářily a vůbec aura kolem něj byla najednou uvolněná.

„Murasakibara-kun?" Oslovila jsem ho.

„Hm?"

„Slyšela jsem, že hraješ basketbal. A Himuro-kun také." Snažila jsem se zapřít konverzaci tématem, které bude mít rád.

„Hm. Nic jiného neumím a nemusím se při něm ani moc snažit." Protáhl lenivě tak jako vždy, až jsem si na chvilku pomyslela, že ho asi basketbal moc nebaví.

„Aha. Slyšela jsem, že jsi v něm hodně dobrý." Chtěla jsem ho pochválit.

„Možná. Prostě mě jen nebaví prohrávat." Zamumlal a kousal do vidličky. Celou dobu jsem ho pozorovala. Ví vůbec o tom, že jsme na rande? Já byla nervózní z každého slova, co vypustím z pusy, ale on se choval úplně přirozeně. Sevřela jsem před sebou sklenici limonády.

„Murasakibara-kun,... chodíš s někým do kina, cukráren a podobně?" Zeptala jsem se ho a zírala přitom na bublinky v nápoji.

„Někdy se mnou chodí Muro-chin."Odpověděl. Asi jsem nebyla dost jasná.

„Ehm... myslím s dívkami."Upřesnila jsem. Murasakibara-kun snědl další sousto a skousl znovu vidličku. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se zamyšleně někam do stropu.

„Nebavím se s dívkami." A co jsem já?

„Ale... já jsem taky dívka."Vydolovala jsem ze sebe.

„Ale ty jsi Mochi-chin." Zareagoval okamžitě. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo plakat. Co pro něho vůbec znamenám? Jsem pro něho jen dárce cukrovinek? Až do odchodu jsme ani jeden nepromluvili. Vylezli jsme z kavárny. Ani jednomu z nás se nechtělo zpět do metra. Proto jsme vyrazili pěšky, i když nám to trochu potrvá. Kráčeli jsme vedle sebe po schodech. Zastavila jsem se. Murasakibara-kun sešel ještě dva schody a všiml se, že nejsem vedle něho. Otočil se. Už jsem to ze sebe chtěla dostat ven. Chtěla jsem, aby věděl, co cítím, a že on je pro mě někdo speciální. Že se s ním cítím v bezpečí a příjemně a že místo, kde se mě omylem dotkne, mi mravenčí ještě celý zbytek dne.

„Mochi-chin, co..."

„Murasakibara-kun, já... tě mám ráda... A chtěla bych s tebou chodit, tak, jak to páry obvykle dělají." Vykoktala jsem a čekala na odpověď, která mezi námi měla všechno změnit.