To nejsladší, co mohu ochutnat. (KnB)

Kapitola 2

„Mimochodem, jsem Himuro Tatsuya. Těší mě." Zvedl svou ruku a já mu s ní potřásla. Moc Japonců tohle gesto nedělá.

„Tamako Yui. Taky mě těší." Pousmála jsem se na něj. Je možné, že bych získala nového kamaráda?! Zvedla se ve mně vlna pýchy a radosti. Pak mi došlo, že je vlastně obědová přestávka. Zadívala jsem se na svoji krabičku a pak na svého společníka.

„Nebude ti vadit..." Schválně jsem nedokončila větu. Himuro-kun zamával jen rukou.

„Jen si posluš. Nevadí mi to."Pobídl mě. Otevřela jsem svoji krabičku a pustila se do jídla.

„Páni, to sis udělala sama?"Ozval se vedle mě. Přikývla jsem na souhlas a dožvýkala sousto.

„Žijeme jenom s tatínkem a ten ve vaření moc dobrý není." Zamumlala jsem.

„Muro-chin!" Ozvalo se kousek před námi. Kromě Himura-kun sedícího vedle mě jsem nic jiného nevnímala, ale ten hlas zpřetrhal veškeré mé myšlenky a já se ohlédla po jeho majiteli. Velikán došel až k nám a mračil se, dost děsivě. Připadalo mi, jako by mě tatínek přistihl na schůzce se svým chlapcem. Sklopila jsem na chvilku pohled. Určitě jsem byla červená až za ušima.

„Hledal jsem tě, Muro-chin!"Zopakoval Murasakibara-kun a já zaslechla i zavrčení.

„Promiň, Atsushi. Přišel jsem Tamako-san vrátit krabičku a poděkovat jí za sušenky. Přinesl jsi mi ten obložený chléb, co jsem po tobě chtěl?" Ozval se můj společník.

„Samozřejmě, ale říkal jsi, že počkáš ve třídě!" Rozčiloval se dál velikán. Himuro-kun se uchechtl. Pak na chvilku zavládlo ticho. Zírala jsem na zem a svírala krabičku.

„Mochi-chin!" Oslovil mě a já nadskočila.

„Hai!" Vykřikla jsem. Zvedla jsem k němu pohled. Velikán se na mě díval, ale nic už neřekl. Zvedla jsem krabičku.

„Ještě mi zbyly nějaké sušenky. Nechceš, MURABARA-kun?" Nabídla jsem mu.

„Murasakibara." Opravil mě se zamračením. Vykulila jsem na něj oči.

„Moc se omlouvám! Promiň! Tak tedy... Murasakibara-kun." Zopakovala jsem, tentokrát už správně. Chvíli se mi díval do očí, pak sklopil pohled na krabičku.

„Můžu?" Ještě jednou se zeptal a já přikývla. Vzal si ji a stoupl si mezi mě a Himura-kun. Himuro-kun se trochu posunul a velikán se posadil mezi nás. Naše boky se o sebe otřely, stejně tak paže. Seděla jsem skoro na kraji a neměla se kam posunout. Byl opravdu velký. Sbíral jednu sušenku za druhou a házel je do sebe.

„Atsushi, neměl bys jíst všechno." Pokáral ho tmavovlasý mladík.

„Nabídla mi je." Odpověděl mu s plnou pusou velikán a dál chroupal sušenky. Pokaždé, když se rukou natáhl pro další se mě omylem dotkl. Snažila jsem se to nevnímat, ale moc úspěšná jsem nebyla. Sledovala jsem nenápadně jeho velké ruce plné drobků a sjela trochu výš na svalnaté paže, které mu obepínala košile. Trochu jsem se zastyděla sama za sebe a raději sledovala kamínky pod lavičkou.

„Můžeš je sníst všechny, samozřejmě." Zamumlala jsem.

„Arigato." Poděkoval mi. Himuro-kun mezitím ukusoval obložený chléb a sem tam po nás hodil pohledem.

„Chodíváš sem často?" Zeptal se mě Himuro-kun.

„Ano. Každý den." Odpověděla jsem prostě. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, že nemám kamarády, se kterými bych tu přestávku mohla trávit. Murasakibara-kun dojedl a začal si olizovat prsty. Nevím proč, ale nemohla jsem v tu chvíli z něho spustit oči. Možná proto, jak soustředěně to dělal. Aby nepřehlédl jediný drobeček. A navíc mě fascinovaly ty jeho velké ruce. Jaký je to asi pocit, když vás někdo jako on obejme? Když vás pohladí po tváři nebo po hlavě? Zatřásla jsem hlavou. Bože, na co to myslím?! Vždyť sedí vedle mě.