Cigarettes |Yoonmin|

3.

Toho malého chlapce, co mi ukradl srdce jsem vzal do náručí a odešel s ním z domu.

Schoulil se mi v náručí a já si neustále v hlavě přehrával, co jsem právě viděl.

Bylo to jako video, které se neustále přehrávalo dokola.

Ten obraz Taeho na mém chlapci.

Neměl jsem mu za zlé to, že ho chtěl, ale že stříbrnovlasý klučina mu to nedovolil a on i přes to pokračoval.

Podíval jsem se mu do očí, které na mě celou dobu zíraly.

Tolik nevinnosti a strachu v jednom.

Věděl jsem přesně, kam mám jít.

Ke mně. Bylo to poprvé, co jsem tohle chtěl udělat.

Po chvilce cesty jsem si uvědomil, že ho skoro necítím. Byl tak lehký a tak bezbranný.

Došli jsme až ke mně.

Opatrně jsem ho postavil na nohy, abych nám mohl odemknout.

Klíč zapadl do zámku, dveře se otevřely a já opět zvedl to krásné stvoření.

Popravdě? Nevěděl jsem co dělat, nikdy jsem tohle nezažil.

Položil jsem ho opatrně na postel, už když jsem ho nesl, tak bylo vidět že je unavený.

Chtěl jsem odejít, ale on mi to nedovolil.

,,Počkej, prosím" zaznělo do tmy, když jsem byl připravený odejít.

,,Bojím se, tak strašně moc, nenechávej mě tady" hnaly se mu slzy do očí.

Lehl jsem si vedle něj a on se ke mně přitiskl.

V tu chvíli ve mně projelo tolik pocitů. Chtěl jsem ho chránit, chtěl jsem být už jen s ním a nikdy ho nepustit. Veděl jsem, že on tohle potřebuje. Věděl jsem, že já tohle potřebuji.

Ani nevím jak dlouho jsme takhle leželi, protože s ním jsem neměl nejmenší pojem o čase. Každopádně jsem slyšel, jak lehce oddychuje. Musel jsem se pousmát.

Nemohl jsem spát, bál jsem se. Ne o sebe, ale o něj. Poprvé ve svém životě jsem někoho upřednostnil před sebou.

Už svítalo a já si uvědomil, že jsem celou noc ani na chvíli nespal. Nijak mi to nevadilo, on za to stál.

Stříbrnovlasý chlapec pomalu začal otvírat oči a trošku se zašklebil, když na něj dopadlo světlo. Opět mi unikl úsměv.

Věnoval mi pohled a lehce se začervenal, ještě víc jsem si ho přitiskl.

Leželi jsme těsně u sebe.

,,Jsem Jimin, Park Ji-min" vypadlo z něj z ničeho nic do ticha.

Pomaličku jsem si ho odtáhl, abych mu viděl do očí.

,,Já jsem Min Yoon-gi" podíval se mi do očí, tak hluboce jako nikdo a usmál se.

,,Děkuju" uhnul pohledem.

Já si ho jen lehce přitáhl. Připadalo mi, že ho znám věčnost.

Vydržel bych takhle celý den. Jen s ním. V objetí a tichosti.

Navrhl jsem, že udělám snídani, souhlasil.

Při snídani jsem si neustále opakoval jeho jméno, Jiminie.

Dělal jsem vajíčka, nejsem zrovna schopný kuchař. Jenže v tom jsem uslyšel, jak někdo jde. Byl tak tichý a plachý.

Otočil jsem se na něj, málem jsem schodil celou snídani na podlahu.

Měl mé triko, byl v něm tak malinký. Ještě více, než v čemkoliv jiném.

Tak sladký. Kdyby to nebyl on, tak to asi nevydržím.

,,Sluší ti" vydal jsem ze sebe, jen se zasmál, tak hezký smích.

Otočil jsem se zpět k plotně, kde se dělala vajíčka.

Ucítil jsem ruce, které se obmotaly kolem mého pasu a bradu, která se mi opatrně položila na rameno. Zatajil jsem dech.