Unordinary life of Lily Evans

Prologue

Vesmír plný zářících hvězd vzdálených milióny světelných let daleko. Tuto nádheru teď měla možnost sledovat na své cestě zpátky domů. Bylo načase si dát sbohem dobrodružství a vrátit se ke své rodině, svým přátelům a svému poslání. Že by měl však osud jiné plány? Co takhle jedno malé ale za to úžasné a ne-li magické dobrodružství.

„Grrrrr! Hrrrr! Agrrrr!" ozvalo se z nitra vesmírné lodi. Tyto zvuky nebyly v tomto plavidle nic obvyklého a nevěstily tedy nic dobrého. „Radši zajdu do strojovny." pomyslela si majitelka lodi, která dosud poklidně řídila svou vesmírnou loď, jejímiž jedinými pasažéry byla ona a její dračice. Jedním dotykem zapnula autopilot a vyrazila do strojovny. Jakmile dorazila do strojovny a zjistila, co je v nepořádku, a neztráceje čas, vše bryskně opravila a vydala se nazpět.

Z nenadání však ucítila velkou bolest hlavy, cítila jak se jí výšila teplota, začalo jí hučet v uších a rychlost nazlátlé tekutiny proudící celým tělem se zvýšila. „Och, už zase?" Povzdychla si: „Tak je to tady. Tentokrát to opravdu nechám na tobě bráško. Snad se tentokrát soustředíš."

Tam kde stále se náhle objevila v celku pohodlná postel a chvíli na to naše vesmírná pilotka omdlela. Téměř půl hodiny se zdánlivě nic nedělo. Na dříve vytvořené posteli ležela její stvořitelka, jež se mohla na první pohled zdát mrtvá.

Opak byl ale pravdou. Vlivem okolností, které teď znal jen její bratr, započali buňky v jejím těle svou přestavbu a obnovu. Některé se tedy přeskupily nebo i zcela přetransformovali v jiné.

Co se tedy vlastně stalo? Došlo k něčemu, co jiné rasy jako třeba Time Lords nazývají Regenerace. Na rozdíl od nich byla tato schopnost pro jejich rasu do jisté míry kontrolovatelná. Naneštěstí tentokrát nekontrolovala regeneraci ona sama ale její bratr, její milovné dvojče vzdálené milióny a milióny světelných let. Vždy regenerovali zároveň, nehledě na to, co zrovna dělali. Jedna z mála nevýhod těchto dvojčat. Když byl jeden z nich zraněn tak moc, že by mohl zemřít, mohli jejich buňky začít regenerovat a do jisté míry se měnit se podle myšlenek toho, kdo regeneraci vyvolal.

Hned po probuzení z regeneračního spánku, vyrazila zpět k řídicí místnosti, aby převzala kontrolu nad lodí. Tam jí ale čekalo nemilé překvapení. Nemohla pohodlně dosáhnout na řízení. Proto si před sebou pomocí vesmírné energie vytvořila zrcadlo. Důvod byl zřejmý téměř ihned: Byly malá, jako opravdu fyzicky malá a na lidské roky vypadala tak deset let. Hlavou se jí honily různé myšlenky. Právě teď chtěla pořádně vynadat svému bratrovi. „To se nemohl soustředit. Teď vypadá jako desetiletá holčička a k tomu byla z nějakého důvodu zrzavá. Naštěstí mi to ale celkem sluší. Ale stejně se mi bude špatně vybírat oblečení, a budu si muset dávat pozor, aby se mi nebylo s vlasy." pomyslela si. Její krásné zelené oči, typické pro její rodinu jí ale zůstaly, a k tomu měla pár roztomilých pih na nose.

Autopilot lodi se bohužel hned po jejím příchodu k řídicí konzoli vypnul, a tak se pokusila trochu dosáhnout na ovládání lodi za pomocí vytvořeného stupínku. S vypětím sil se jí po chvíli povedlo té přistát na nejbližší planetě, ve vesmíru, kterém se teď zrovna ocitla. Na jedné z obrazovek zobrazující dění kolem lodi a další informace o daném prostředí stálo: Země, 30. ledna 1970,Cokeworth, Vesmír: w31071980.

„Zajímavé, to znamená, že bych teď měla být na Zemi, kde je žiji kromě lidí- které označují za mudly (nebo nečary) i kouzelníci. Pokusím se z toho vytěžit maximum koneckonců tohle je moje poslední cestovatelské dobrodružství." pomyslela si. Přeměnila svoji vesmírnou loď na náramek, který si zapnula kolem levého zápěstí a vydala se přímo za nosem. Oblečení si už dávno přeměnila, aby jí padlo. Měla na sobě květované šaty. Nohy měla bosé a nezapomněla ani na své elfí uši, které teď vypadali jako ty lidské.

Ztracená ve vlastních myšlenkách došla až k dětskému hřišti, kde se na houpačce houpala blonďatá asi dvanáctiletá holčička. „Ahoj." pravila dívenka „Ahoj" odpověděla jí zdráhavě. „Já jsem Petunie a ty? Jak se jmenuješ?" zeptala se jí blondýnka. „Lily." odpověděla mimozemšťanka, tvářící se na první pohled, jako zcela lidská bytost.

Autorské poznámky:

Ahoj všichni! Konečně je tady první kapitolka mého druhého dílka. Jak se líbí? Jako obvykle se omlouvám za pravopisné hrubky.

Aktuálně: 12. 10. 2021 prošla kapitola větší korekcí