Spacetime |Gerard Way

Kapitola 8.

“Děkuji byl to moc hezký den,“ usmál se na mě.
Měl strašně nakažlivý úsměv, pokaždé, když se na mě usmál mi začaly cukat koutky.

“Já děkuji tobě,“ promluvila jsem “bylo to vážně moc fajn.“

Šli jsme pomalým krokem, protože autobusová zastávka byla kousek, a tak nebylo třeba kam spěchat.

“Až je mi i celkem líto, že dnešek končí,“ uchechtl se, “doufám že si to někdy zopakujeme.“

“Jo bylo to moc fajn,“ usmála jsem se na něj.

“Mohli bychom jít do parku nebo na pouť, kam by jsi chtěla.“

Na všechno co říkal jsem jenom přikyvovala, byla jsem moc unavená na to odpovídat a to se ještě musím učit do školy.

“Vidíš jsme tady přesně na čas,“ ukázala na autobus, který mě měl zavést na ulici kousek od mého domova.

“Ještě jednou děkuji za společně strávený čas.“

“Já tobě taky,“ mačkala jsem svoji kartičku na bus v ruce.

“Tak tedy příště,“ vtáhl si mě do obětí v tu chvíli jsem si připadala strašně maličká.

“Příště ahoj,“ odtáhla jsem se a nastoupila do autobusu sedla jsem si k okýnku a ještě mu zamávala. Nasadila jsem si sluchátka do uší a pustila si hudbu.
Autobus se rozjel a já ještě pohlédla na zastávku na které se ovšem už nikdo nenacházel. Zamračila jsem se a podívala se na místa blízko zastávky, jak se dalo čekat můj společník se nikde nenacházel. Protočila jsem očima, párkrát zamrkala a začala přepínat písničky v mobilu.

“Vrátíš mi to tedy nebo ne?“ ozvalo se vedle mě a já leknutím nadskočila.

“Děláte si už ze mě srandu či co?“ vyndala jsem si jedno sluchátko z ucha a podívala se na červeno-vlasého muže vedle mě.

“Nemůžu mít chvíli klid, navíc ještě před chvílí jste tu nebyl!“ trošku jsem vykřikla a on mi dal ruku na pusu.

“Buď chvíli z ticha přeci nechceš, aby tě ostatní brali jako blázna nebo snad ano?“Tázavě jsem se na něj podívala.

“Děláte si ze mě prdel?!“ rozmáchla jsem rukama a stoupla si. Těch pár lidí co byli v autobuse se na mě vyděšeně podívali.

“Slečno jste v pořádku?“ dala mi ruku na rameno starší paní s šedivímy vlasy a holí v ruce.

“Ano jsem v pořádku jenom prostě on...“ ukázala jsem na místo, kde ještě před chvílí seděl červeno-vlasý, který tam již nebyl. Nemohl vystoupit, jelikož nejbližší autobusová zastávka byla až za pár minut a na té poslední jsem nastupovala. Rozhlédla jsem se po autobuse, ale nikde jsem červenou hlavu neviděla.

“Bude lepší když si sednete,“ ukázala na místo vedle sebe ta stejná paní.

“Děkuji.

Zbytek cesty proběhl v klidu moje spolusedící se mě zeptala na pár otázek, jinak ji nic moc zásadního nezajímalo. Já si znovu nasadila sluchátka a zaposlouchala se do tónu hudby.

Svižně jsem vystoupila z autobusu a naštvaně si to mířila domů. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma ve svém pokoji, kde budu mít chvíli klid.
Procházela jsem uzkými nenápadnými uličkami bylo mi jedno že v každé z nich se válely tuny odpadků a scházely se tam ty největší party feťáků ve městě.
V jedné ruce jsem držela mobil a druhou jsem hrabala v kapse aby jsem našla ty správné klíče, když v tom jsem periferním viděním zahlédla partu lidí a sytě červenou barvu.

Otočila jsem se na patě a naštvaně jsem se rozešla k té partičce. Červeno-vlasý ke mně stál zády a kolem něj ještě byli tři jeho kamarádi, blonďák který měl vlasy vyčesanné nahoru, nějaký přiblble smějící se kluk, kterého vlasy měli barvu medu a vlnily se do jemných prstýnků a také kluk tmavší pleti, kterého černé vlasy byly ve předu zesvětlené.
Dva z nich drželi v ruce cigaretu.

“Nevím jestli ti to přijde vtipné se jenom tak objevovat a mizet, ale mě to už přestává bavit tak mi už konečně řekni co po mně chceš,“ otočila jsem si ho za rameno k sobě čelem a mě na chvíli zamrazilo.
Chvíli bylo ticho a všichni se na mě dívali jak na psychopata dokud na mě kluk co stál v mé těsné blízkosti nepromluvil. Tedy předtím na mě ještě nevydechnul odporně smrdící cigaretový kouř.

“Spíš mi řekni co máš za problém ty se mnou,“  usmál se.
V obočí měl piercing a jeho oči byly světle zelené na paži měl tetování a rozhodně to nebyl ten za koho jsem ho měla.

“Seš v pohodě? vypadáš jakoby tě polili ledovou vodou “ zasmál se nejvyšší z nich s kroužkem ve rtu.

“Jo já jenom...“ byla jsem z nich v šoku a hlavně jsem absolutně nevěděla co mám v této situaci dělat.

“Víš co pojď sedni si tady na lavičku, prostě sis mě s někým spletla dobrý to se stává a vy tři buďte zticha ona za to nemůže,“ vzal mě okolo ramen a šel se mnou k lavičce co byla o kousek dál. Cestou ještě zašlápl nedopalek cíga, načež jsme si oba sedli na lavičku.

Hello
Mám vůbec zmiňovat že to je po dlouhé době ?😂
Každopádně přežívám a snažím se pilně pracovat na nových kapitolách.
Doufám, že další vyjde brzo😂😂😂
Takže za rok se zase uvidíme při další kapitole😂😂
Užívejte prázdnin.
Papááá❤😂