The world isn't black and white

Blind hopeless soul

Nevím jestli to je vůbec k něčemu. Nevím jestli to někdy k něčemu bude.
A co myslím? Svůj život.
Je mi dvacet sedm let. Před pěti lety jsem byl blbej. Hrozně blbej.
Tak blbej, že jsem přijal nabídku staršího sourozence mého kamaráda. Nabídl mi abych zkusil řídit auto.
A já do toho auta nasedl. Nezapoutal se. Nastartoval. Rozjel se. Nastavil špatnou rychlost. Narazil v rychlosti sto kilometrů za hodinu do stromu a proletěl sklem.
V nemocnici jsem se probudil dva dny po nehodě. Měl jsem zlomené obě ruce a můj oblicej to pořádně schytal. Pořád mi, ale nešly otevřít oči. Viděl jsem jenom tmu.
Bylo to divné.
Připadalo mi, že jsou moje víčka rozevřená, ale nic jsem neviděl. Jen nekonečnou černou, neprosvícenou žádným světlem.

Najednou do místnosti někdo vešel. Představil se jako dokrtor.
Tři čtvrtinu jeho proslovu jsem nevnímal, ale poslední čtvrtina... ztratil jsem dech. Ústa se trochu otevřela. Rohovka neudržela příval slz.
Dávalo to smysl. Proč vidím jen černou.
Ten den se stal tím nejhorším v mém životě.
Z hokejového týmu jsem odstoupil. Ve škole jsem se stal z oblíbeného na "toho slepýho". Přítelkyně se ukázala jako mrcha, kamarádi postupně odešli. Celý společenský život šel do háje.

Stejně jsem dodělal školu. Udělal jsem vysokou. Stal jsem se koronerem(vyšetřující příčiny smrti či zranění. Např. Postřelení).
Docela se to ke mně hodilo. Zranění jsem si sice musel prohmatat, ale věděl jsem co to je.
Ale ta smrt byla cítit.

Nedávno jsem potkal nějaké lidi, kteří se semnou začali dobrovolně bavit.
Ukázalo se, že si jen chtěli udělat srandu z někoho jako jsem já.
Takhle to trvalo nějakou dobu.
Přátelé přicházeli a odcházeli. To se nezměnilo, ale já ano.
Pokaždé když mě někdo opustil tak si ze mně něco vzal. Kdybych byl sochou tak by to byl kus kamene.
Kdybych byl socha tak nevím co by ze mne zůstalo.
Prach? Štěrk?
V tuhle chvíli ani nevím co na světě hledat. Štěstí? O tuhle možnost jsem dávno přišel. Přátele? Už nikomu nevěřím. Rodinu? Milovala by mně někdy? Lásku? Nezasloužím si jí.
Takže je tu poslední možnost. Možnost na kterou nejsem připravený a asi nikdy nebudu. Možnost kvůli které musí být člověk statečný a dostatečně zničený.
A v tuto chvíli. V tuto chvíli kdy svírám chladný kov, který se mi lehce opírá o spánky, v tuto chvíli mi nechybí ani jedna z těchto věcí.
A proto mačkám spoušť.