The world isn't black and white

Hrdina

Chodil jsem kolem něj už jako malý kluk. Pamatuju si jak jsem se držel matky která kolem něj vždy jen rychle prošla s tím, že strašně smrdí a navíc nemá ruce. Já si ho, ale vždycky všímal.
Seděl na tom samem místě na chodníku jako minulý den a hladil malého strakatého psíka po hlavě. Slyšel jsem, že mu říká Veverka.

Moje matka nechtěla abych se s ním bavil, ale mně k němu něco přitahovalo. Něco co nešlo popsat. Zvláštní dětská náklonost a touha po troše lásky které se vám od matky či otce nedostane.
Kreslil jsem mu obrázky svých oblíbených superhrdinů. Když se na ně dívám dnes tak přemýšlím nad tím jak jsem takovou patlaninu mohl namalovat, ale on z toho tenkrát měl radost. Vždycky se úplně rozzářil když jsem mu podal obrázek a vždy ho pečlivě uložil vedle sebe.
Jednou jsem mu dal tužku a čistý papír.
Nepřemýšlel jsem tehdy nad tím, že nemá ruce. Myslel jsem si, že když někdo něco chce nakreslit tak to prostě nakreslí.

Půl roku na to jsme se odstěhovali a já ho neviděl. Bylo mi tehdy deset let a dnes je mi dvacet.
Jsem zpátky ve svém městě a kráčím jeho ulicí.
Dojdu na místo kde kdysi skoro nehybně seděl, ale tam nikdo není. Je tam jen bílé a méně zašpiněné místo na chodníku a nějaký papír zakrytý kamenem.
Zvednu papír.
Je na něm detailně nakreslený chlapec s obrázkem superhrdiny v ruce a nápis: "Mému malému hrdinovi."

Mé horké slzy dopadají na zem.