The world isn't black and white

Poslání

Jmenuju se...to vlastně není vůbec důležité. Nebude vás to zajímat stejně jako to nezajímá nikoho na tomhle světě.
Nebude vás zajímat ani můj příběh.

Tak to abych šla. Nebojte. Nejdu se ze zoufalství zabít. Možná to někdy udělám, ale ne teď teď se jdu jen pomalu zabíjet.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
To jste mi na to vážně skočili? Na to, že jsem troska zničená málem pozornosti? Naopak. Líbí se mi když si mně lidé nevšímají. Jsem ráda, že mně berou jako samozdřejmnou součást každého všedního dne.

A pak. Když si mně všimnou a já je zavedu k sobě. To je nejlepší chvíle dne.
Odvedu je k sobě do pokoje.
Většina lidí by si asi myslela, že s nima budu mít sex a potom je zabiju. Ale já taková nejsem. Neunáším jenom jednoho z páru. Vždycky si najdu jednoho a když druhý jde utápět smutek do baru tak si odvedu i jeho.

A pak je u mně krásně. Nutím jednoho aby se díval na trápení a bolest druhého. Líbí se mi jejich vzlyky. Líbí se mi ta krev která po nich vždy zůstane. Líbí se mi jejich křik když je mučím.

Jsem psychopat, vrah a šílenec? Vsadím se, že 99% z vás si to a myslí. A jestli patříte mezi to jedno zbývající procento tak je s váma něco špatně. Možná jste jako já.
Pravdou je, že jsem génius nepochopený společností.

Všechno by bylo skvělý kdybych jednou k sobě nepřivedla jeho.

Mučila jsem před nim jeho přítelkyni a on ani nepípnul. Brečel, ale měl hrdost a tu si u sebe držel zuby nehty.

Na první pohled jsem se do něj zamilovala.

Ale jakmile jeho přítelkyně zemřela. Musel jít on. Musel přijít na řadu.
Nechtěla jsem, ale muselo to být.

A když už se krev jeho přítelkyně mísila s tou jeho tak jsem se sama bodla do srdce.

Moje poselství jsem už předala světu a to je víc než dost.