Osudová minulost

Párty a já?

Ráno mě probudí budík brzy ráno. Musím se obléct, uklidit a psychicky připravit na večer.

Odpoledne mi Shane přinesl sešity s učením a já se už přes hodinu snažím naučit anglická slovíčka. Angličtina mi nikdy nešla. Ne že bych se nějak špatně učila, ale na cizí jazyky já prostě nejsem, radši mám matematiku nebo dějepis. Ano, asi si o mně teď myslíte, že jsem divná, ale to už je váš problém. Taky mám velice bůjnou fantazii a když říkám velice, tak to znamená, že si při běhu dokážu představit člověka běžícího ve vzduchu přede mnou nebo jednoduše vidět věci, které neexistují.

~~~
Je půl šesté a já nastupuju do autobusu. Už v tuto dobu venku není moc lidí a v autobuse též. Sednu si na předposlední sedadlo a dám si do uší sluchátka. Musím si pustit hudbu na největší hlasitost, protože poblíž mě sedí dva menší kluci, kteří se neustále dohadují.

,, Nech mě bejt ty vole!" Křičí jeden na druhého.

,, Já ti nic nedělám. To ty jsi mě praštil přes stehno první!" Odpoví na urážku ten vedle něho.

Snažím se je ignorovat, ale moc se mi to nedaří.

~~~
Když konečně dorazím na místo a vystoupím z busu, tak se mi v uších rozlehne hlasitá hudba. Už z dálky spatřím mnoho teenagerů, co drží sklenici s nějakým pitím v ruce a je mi jasné, že voda to nebude. Vyjdu směrem k domu.

Asi v polovině cesty do mě vrazí nějaký člověk. Spadnu na zem.

,, Kdo to zase je?!? Co se mi pleteš do cesty! Uhni!" Kopne do mě blonďatý  vysoký kluk, který mě shodil. Co nejrychleji se zvednu a upravím si své tmavě modré šaty.

Potom, co jsem se vzpamatovala a dostala se do bytu, jsem se usadila v jedné větší místnosti. Světlo zde bylo potemnělé a na parketu tančily páry. Bylo poznat, že se tu podává alkohol všem. Po pár minutách se páry odebrali do menších místností, asi kvůli soukromí. Rozhodla jsem se jít  porozhlédnout po domě, pár míst jsem vynechala, protože určitě jsem některé věci vidět nepotřebovala.

U baru se mi podařilo najít Kahlen. Bylo na ní poznat, že má na spěch, ale stejně jsem vyrazila směrem k ní.

,, Ahoj, dlouho jsme se neviděli," řekla jsem jí. Ona se na mě prudce otočila a skočila mi okolo krku.

,, Ahoooj Gwenny!" zaječela mi do ucha.  ,, Tys přišla," zamumlala mi do vlasů.

,, Tak setkání s tebou jsem si přece nemohla nechat ujít, ne?" Ušklíbla jsem se sama pro sebe. ,, Jsem moc ráda, že jsem tě našla."

,, Já taky. Moc si mi chyběla," řekla mi Kahlen stále v mé náruči.

,, Ty mně přece taky." pomalu jsem ji odtáhla od sebe, protože kdyby se mě držela ještě chvilku, tak jsem si skoro jistá, že by mě i dokázala uškrtit.

,, Kahlen? Pojď sem, prosím." Někdo zavolal na mojí kamarádku. Ona se se mnou rozloučila a odběhla za hlasem.

~~~
Lidé pomalu odcházeli a já se už taky chystala opustit dům. Když v tom najednou mě někdo chytil a přitlačil na zeď. Začala jsem do neznámé osoby kopat a křičet na ni, ať mě ihned pustí, ale osoba mě držela dál.
,, Buď zticha! Jinak tě čeká trest!" zašeptal mi mužský hlas do ucha.

Bála jsem se. Hodně jsem se bála. Chtěla jsem utéct a zavřít se doma v pokoji. Zalézt do postele a být v bezpečí. Teď to ale nešlo. Přede mnou stál asi dvacetiletý chlapec a držel mi ruce nad hlavou.

,, Já - já nechci" cítila jsem, jak mi začínají téct slzy z očí. To je konec. Začali se mi podlamovat kolena, když se ke mně neznámý kluk začal přibližovat. Byl z něho cítit alkohol. Mnoho alkoholu.

,, Neboj se, bude to úžasný" šeptal mi a prohraboval mé vlasy.

Najednou všichni v místnosti utichli, někdo začal zpívat. Nějaká mladá dívka na stole. Jako by se zastavil čas. Všichni zírali před sebe a nikdo nic neříkal.

Využila jsem situace a odrhla jsem se od toho úchyla. Očividně mu to bylo jedno, protože se mě ani nesnažil zastavit. Utíkala jsem směrem k zastávce, když v tom mi zapípal mobil. Vyndala jsem ho z kabelky a podívala se na upozornění. Před půl hodinou mi napsala Amy.

Amy:  Ahoj Gwenny, chtěla jsem se zeptat, jestli bys se mnou někdy nechtěla jet na chatu. Šlo by to?

Z této esemesky jsem byla úplně mimo. Ještě nikdy se mnou nikdo nechtěl někam dobrovolně jet. Ještě nikdy mi nikdo nepoložil takovouhle otázku. Ještě nikdy... SAKRA... Autobus! Pár metrů předemnou právě zastavila moje jediná záchrana, pokud jsem se chtěla dostat domů. A to jsem chtěla. Vzala jsem nohy na ramena a běžela na autobusovou zastávku. S mým štěstím mi autobus samozřejmě ujel...

,, Herdek filek! Proč já?!? To se všechno musí obracet proti mně?" Začala jsem křičet. Prudce jsem se posadila na zastávku a položila hlavu do klína. Po tom, co jsem pár minut nehybně seděla a občas si utřela neposlušné slzy, tak jsem se konečně rozhodla zvednout hlavu. Letní kapky deště bubnovaly na střechu. Ptáci se schovali a vítr ještě víc rozfoukával moje vlasy. Byla jsem naštvaná, smutná a bylo mi špatně. Chtěla jsem domů.

Ještě pár minut jsem tam jen tak seděla, když v tom jsem uslyšela něčí kroky. Někdo šel ke mně. Prudce jsem se zvedla a rozhlížela se okolo sebe. Nikde nikdo. Rozhodla jsem se porozhlídnout okolo. Sice jsem měla strach, ale horší to snad už ani být nemohlo. Obešla jsem zastávku a vydala se po zaprášené cestě pryč. Nevěděla jsem kam jdu, ale šla jsem.
Slabé kapky deště mi padaly do mých hnědých vlasů a po tvářích mi stékala řasenka. Vypadala jsem příšerně.

Vyndala jsem si mobil a podívala se, kolik je hodin. Hodiny ukazovaly pár minut po půlnoci. Mohla bych zkusit zavolat taxík nebo Shanovi. Shane... Co teď asi dělá? Spí už? Nebyl by na mě naštvaný? Ale domů se dostat potřebuju. Vytočila jsem jeho číslo. Nic... Žádný signál. Začala jsem si sama pro sebe nadávat: ,, Proč já?! Proč můj život je úplně na hovno?! Kdybych se nikdy nenarodila, tak bych tohle nemusela prožívat..."

Otočila jsem se a vydala zpátky k zastávce. Asi se mi to jen zdálo. Žádné kroky, jen sen.

Ještě naposledy jsem se rozhlédla okolo sebe a s leknutím jsem povyskočila. Na místě, kde jsem předtím seděla já, byl nějaký chlapec. Bradou se opíral o ruce a s upřeným pohledem se díval před sebe. Jeho tmavé vlasy mu padaly do obličeje a v jeho pohledu byla vidět starost.

Podíval se na mě. Leknutím jsem ucukla směrem dozadu. Chvíli jsme se na sebe dívali. Jeho hnědé oči mě propalovaly a já měla pocit, že vidí i za mě. Najednou se zvednul. Bez jediného slova odešel. Chvíli jsem tam nehybně stála a pozorovala, jak mizí mezi stromy. To bych, ale nebyla já, kdybych se nevydala za ním. Nevím, jak mě vůbec napadlo jít za neznámým člověkem, ale prostě mě k němu něco přitahovalo.

•••

Tak co myslíte? Jak tento příběh bude pokračovat? Najde ho ještě Gwendolyn? To a více se dozvíte v další kapitole, takže nezoufejte a těšte se. Pokud budu mít čas, tak vyjde brzy 😊❤️.

                                            Eliska123a💕