Together |FF Marcus Gunnarsen /POZASTAVENO

1🍀

Crrr, bože jak já tenhle zvuk nesnáším. Přetočila jsem se na bok a podívala se na budík, který ukazoval 5:00 ráno. Povzdechla jsem si a vylezla z postele. Prohrábla jsem si vlasy a potichu tak, abych nevzbudila svojí spolubydlící a zároveň nejlepší kamarádku se vydala do koupelny.

V koupelně jsem si vyčistila zuby a udělala ty nejzákladnější věci, však to znáte. Poté jsem se znovu neslyšně po špičkách vydala do pokoje. Kde jsem si oblékla děravé džíny a světle šedé tričko. Vlasy jsem si svázala do drdolu a nasadila si svoje perleťové peckové naušnice. Ještě jsem přes sebe přehodila světle růžovou mikinu a vydala se do chodby kde jsem si obula bílé adidas tenisky.

Zamkla jsem domovní dveře a vydala se k výtahu. Když výtah dojel do přízemí, vystoupila jsem a vydala se pryč z domů k autu a vyjela směr práce.

Během cesty bych se vám mohla představit. Jmenuji se Laura Markusová. Je mi 18 let a narodila jsem se 28.10 2003. Pracuji jako začátečnice u záchranky a později doufám, že jako doktorka. Ráda tančím a kreslím. Taky zbožňuji hudbu, psi a koně. Jsem špinavá blondýna s vlasy do půlky zad a mám světlé hnědé oči. Jsem extrovert a hodně společenská. Možná trochu výbušná a tvrdohlavá, ale taky milá, nápomocná a zbožňuji malé děti. To jsem se hezký rozpovídala, ale už jsme tady takže vám to bude o mě prozatím muset stačit.

Vystoupila jsem z auta a ještě za tmy jsem se vydala do nemocnice.

,,Ahoj Báro" pozdravila jsem hlavní sestřičku a hned se mi dostalo odpovědi.

"Ahoj Laury" pozdravila nazpět a já se na ní usmála. I když tu jsem nejmladší tak tu ze všemi docela dobře vycházím, ale i tak je tu pár lidí, co mi moc nesedly. Jdu k lékařáku, kde si odložím věci a teď jdu směr šatna. Už jsem skoro u šaten, když za sebou slyším ,,Ahoj Ly". Otočím se a skočím té osobě do náruče.

,,Čau Adame" pozdravím mého kolegu a zároveň dobrého kamaráda.

,,Jak pak ses nám vyspala Ly?" zeptá se. Zbožňuji když mi tak říká. ,,Ale jo dobře krom budíku, říkala jsem už, že ho nesnáším?" zeptala jsem se.

,,Ano už asi stokrát" odpověděl se smíchem.

,,Hrozně ráda bych si povídala Ady, ale musím se jít převelíct" řekla jsem a seskočila z něj. ,,Tak utíkej, uvidíme se ve službě pa " řekl.

,,Dobře pa" řekla jsem a už konečně jsem se vydala do té šatny.

Tam jsem si oblékla jako každý den červené šusťakové kalhoty, sněhově bílé tričko s dlouhým rukávem a červenou vestu.

Doufám, že dnešek bude klidný.