Rivie [CZ]

5 DON'T TELL ANYBODY

"Are you down to be a distraction, baby?
But don't distract me, let me ask you, baby
Do you, do you,do you do you wanna be
A distraction, baby?"
Distraction, Kehlani

Olivie

Ráno jsem se vzbudila a postel vedle mě byla chladná. Což bylo divný, protože jsem si pamatovala velice dobře, že Rico se mnou strávil noc. A teď tady nebyl… A to rozhodně nebyl jeho styl. Sedla jsem si a nohy jsem svěsila přes okraj postele, navlíkla jsem na sebe triko, který bylo pohozený vedle postele a bosky se vydala prohledat byt. V obýváku nebyl, v koupelně taky ne, v kuchyni jsem ho taky nenašla, za to tam na mě čekal vzkaz napsaný barmanským škrabopisem. „Šel jsem koupit něco na snídani. Ani netušíš, jak se těším, až se vrátím a popřeju ti dobrý ráno.“ Kousla jsem se do spodního rtu a neubránila se úsměvu při představě, jak by mi to dobrý ráno chtěl přát. Vytočila jsem se na špičkách a doplula k obrovské HiFi věži, kterou jsme s Cheyenne měly v obýváku. Zapla jsem ji a navzdory tomu, že bylo celkem brzy ráno jsem hlasitost nastavila vysoko. Bytem se rozlehly tóny mé aktulálně nejoblíbenější písničky a já se začala potěšeně vrtět do rytmu. Po chvíli už z pouhého vrtění začaly vznikat kroky, které kdybych předvedla na jedné z tanečních hodin, které jsem navštěvovala, tak by mě ostatní vypískali. V tuhle chvíli jsem ale byla sama a tak mi to bylo jedno.

„I don’t wanna wait for nobody, I just want dance with you, mammy, I put my hands on your body, Don’t be shy, don’t you worry. Too much juice, too much sauce, Too much sauce, Too much juice,“ zpívala jsem si nahlas a smála se u toho jako blázen.

„Jde ti to,“ překřičel můj a Yceeho hlas ten Ricův.

Přistiženě jsem se otočila směrem ke vchodu do obýváku, kde stál onen portorický krasavec s afrem svázaným do culíku, opřený o futro u dveří s rukama založenýma na hrudi. Že mu na tváři hrál pobavený úsměv, myslím, nemusím dodávat. Co jinýho by mohl dělat, když mě právě bůhví jak dlouho pozoroval, jak natřásám zadkem.

„Jak-jak dlouho tam stojíš?“ zeptala jsem se ho rudá až na tom zadku.

„Ne dost dlouho na to, abych si to mohl pořádně užít,“ prohlásil Rico, odpíchl se od futra a mířil ke mně. „Chtěl jsem ti připravit dobrý ráno a místo toho jsi ho připravila ty mě,“ zašeptal mi do ucha, když se jeho ruce obmotaly kolem mýho pasu.

Vypadal tak šťastně. Bože, nenáviděla jsem se za to, co jsem se mu chystala později navrhnout. Tušila jsem totiž, že to zase všechno pokazí.

Teplo Ricova těla, ale vyhnalo všechny špatné myšlenky z mý hlavy. Položila jsem mu ruce kolem krku a zabořila obličej do krku. „Jestli tomuhle říkáš dobrý, tak bych asi měla začít pochybovat o tvým vkusu,“ zamumlala jsem mu do kůže.

V hrudi mu zarezonoval smích. „Můj vkus do toho vůbec netahej, Olivie. Víš, že je dobrý,“ namítl.

„Doteď jsem si to myslela,“ přiznala jsem a zasloužila jsem si za to plácanec po zadku.

Překvapením jsem vykřikla, nebyla jsem zvyklá na takovýho Rica. Rica bez starostí, šťastného Rica, který se choval jako můj přítel, který se nebál na mě sáhnout nebo se na mě podívat, hravého. Tenhle se mi líbil. Líbil se mi víc než ten, který se kvůli mně pořád jen trápil.

„Rico, potřebovala bych s tebou něco probrat,“ řekla jsem o poznání vážněji, když se Rico postavil ke kuchyňské lince a začal z igelitky vytahovat nákup.

„O co jde?“ na vteřinu otočil hlavu mým směrem a potom zase obrátil pozornost k pečivu a ostatním věcem, který nakoupil.

Sedla jsem si k barovému pultíku, který jsme měly v kuchyni a odkašlala si. Nevěděla jsem, jak bych měla začít. Netušila jsem, jakým způsobem bych to měla podat, abych  Rica neurazila nebo aby si to špatně nevyložil a nenaštval se.

„Jde o nás,“ řekla jsem po chvíli pevným hlasem. Aspoň doufám, že tak zněl.

Rico zahodil všechno jídlo na linku a otočil se čelem ke mně se zvednutým obočím.

„Poslouchám,“ snažil se mě přimět mluvit, ale mě jakoby se najednou zasukoval jazyk.

Sklopila jsem hlavu a zavrtěla s ní.

„Olivie.“

Nereagovala jsem na Ricovo volání. Nevěděla jsem jak. Připadalo mi to, jako bych najednou oněměla, přestala umět mluvit.

„Olivie,“ zkusil to se mnou Rico ještě jednou. Když jsem ani tehdy nevěnovala jeho volání žádnou pozornost, ucítila jsem na bradě jeho prsty. Jemně mi zvedl hlavu tak, abych mu viděla do očí. „Co se děje?“ zeptal se mě. Jeho pohled byl něžný, laskavý.

„Bojím se,“ kuňkla jsem.

„Čeho?“ rozesmál se Rico.

„Že se naštveš,“ přiznala jsem.

„Dobře, teď jsi vybudila moji zvědavost ještě víc,“ prohlásil, svezl se na židli vedle mě a za kolena mě natočil tak, abychom si pořád viděli do očí. „Povídej, co máš na srdci. Přísahám, že se nenaštvu,“ snažil se mě ujistit, ale já jsem mu stejně nevěřila.

Zhluboka jsem se nadechla. „Mám pro tebe návrh.“

Zastavil mě gestem ruky: „Jestli je to něco na způsob, vždycky když se opiju, můžeme spolu strávit noc, tak ti předem říkám, že to nepřijímám.“

„Můžeš mě nechat domluvit?“ zeptala jsem se ho vytočeně. „A mimochodem včera jsem opilá nebyla. Což mě přivedlo na nápad, že bychom to mohli udělat jinak, než že s tebou budu, jen když se opiju.“

„Jak?“

„Přátelé s výhodama,“ vypravila jsem ze sebe co nejrychleji to šlo.

Rico na mě chvíli zůstal zírat s otevřenou pusou. Poté ji zavřel, zase otevřel a co bylo nejhorší, mlčel.

„Řekni něco,“ zaprosila jsem ho.

„Takže mi zavoláš, když budeš mít chuť a jinak si budeme hrát na spořádané kamarády?“ zeptal se mě šokovaně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, takhle jsem to nemyslela.“

„A jak teda?“ zvýšil na mě Rico hlas. Začínal hysterčit a to nebylo dobrý.

„Klid, uklidni se,“ položila jsem mu ruku na rameno. „Myslela jsem to tak, že budeme kamarádi, kteří se budou mít rádi a až bude Olivie připravená, tak se budou ti kamarádi milovat.“

„Tím máš na mysli, že nechceš, abych ti říkal, že tě miluju, než budeš připravená?“ zeptal se mě Rico.

„Jo, ve zkratce, tak nějak,“ připustila jsem.

„Takže spolu budeme normálně chodit, akorát ti nemůžu říct, že tě miluju,“ oznámil Rico spíš, než že by se ptal.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nebudeme spolu normálně chodit.“

„Jsem zmatenej, takže co teda budeme dělat?“

„No, budeme to dělat, nebudeme si říkat, že se milujeme a nebudeme to nikomu říkat.“

„Takže se tě nebudu moct dotknout na veřejnosti?“ propíchl mě Rico svým mandlovým pohledem.

„Nebudeš muset, protože spolu nebudeme chodit,“ vysvětlila jsem.

Rico se rozesmál. „Ty jsi neuvěřitelná, Olivie.“