DEMIGOD ARMY

Hej, výš!

Dívka s plápolavě rudými vlasy a zarputilým výrazem. Ria. Šplhala, jak jí jen rozbolavělé svaly dovolovaly a přestože si při každé další příčli požárního žebříku opakovala:

"Jsem polobůh! Přeci to nevzdám!", její mantra byla čím dál méně účinná. Je pravda, že jiní lidé (i polobozi) by to už dávno vzdali - ne tak Ria. Natáhnout ruku - chytit se - přitáhnout - posunout nohu. A znovu!

Byla právě po nesmírně vyčerpávajícím boji, který se nejevil příliš úspěšně. Před mnohonásobným zabitím ji zachránila nějaká vysoká svalnatá dívka s tvrdými rysy ve tváři.

Ria ani nevěděla, jak se její zachránkyně jmenuje.

Každopádně jí došlo, že tam dole, mezi tisíci nestvůr, nemá nejmenší šanci.

Rozeběhla se tedy zšeřelými ulicemi města za cílem ukořistit svoji největší zbraň. Zbraň, která vždycky fungovala.

Teď se jí pohupovala na zádech, jak se v potu tváře blížila k vrcholu věžáku. Nejbližší mnohopatrové budově. Předposlední - poslední - a uf - konec. Jak moc v tuhle chvíli nenáviděla ten zpropadený funkcionalismus!

Ležela naprosto vyčerpaná na střeše.

výšek se nebála.

Jaké štěstí.

Ale - fíha! - jak byli ti bojovníci pod ní najednou malí! Natáhla ruku. Percy Jackson - vysoký jako její ukazovák! Pak si vzpomněla, proč sem vlastně lezla, a zašátrala po provázku, kterým si upevnila tu výjimečně smrtonosnou věcičku na záda.

Zatáhla. Škrtlo jí to o krk.

Ušklíbla se, když držela onen očarovaný kus kovu v rukou. Amplion. Megafon. Její největší zbraň. Nejnebezpečnější.

Cheirón jí ho kdysi pomohl uzpůsobit, aby z něj bylo slyšet na míle daleko. Věděla, že i teď se její hlas ponese přes celou Británii.

A možná i Evropu... když je takhle vysoko.

Přiložila si ho k ústům, posadila se do tureckého sedu a zadula.

Z úst jí slynula melancholická melodie, plná zoufalství a obav. Bolelo to i ji samotnou.

Se zavřenýma očima zpívala píseň beze slov, o které ani netušila, že se za několik desítek let stane naprostým hitem.

Teď jen seděla a zpívala.