Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
*O týden později*
„Howarde, uhni trochu!"
„Hele to ty tam zacláníš s tou vlajkou!"
„Tu vlajku držím nad mojí hlavou, ne na tvým místě!"
„Hele vy dva, přestaňte se hádat, nebo vás odtud vyhodím!" zaburácela na nás Peggy, když jsme jsme pokoušeli o vyfocení naší společné fotky po vítězství osvobození Plzně v Evropě. Všichni z čety se už zvládli poskládat včetně Phillipse, Steva a Peggy. Jenže se mnou a Starkem byli problémy furt. Hádky.
„To ona tu na mě řve!"
„Ale tys začal prudit a stěžovat si!"
„Stačí!" zařval plukovník a odtrhl nás od sebe. To už nás vytrhlo z našich dohadů a podívali jsme se po něm a pak po ostatních.
„Pohněte trochu. Mám takovej pocit, že z nás za chvíli budou rampouchy," řekl Gabe a objímal se rukama, aby se trochu zahřál. Byl fakt, že byla fakt velká zima.
Protočila jsem očima a Steve si mě přitáhl blíž k sobě..
„Vezmu tě na ramena, ta vlajka aspoň bude vidět líp," umanul si a než jsem stihla něco namítnout, tak se skrčil a vzal si mě na sebe, při čemž se zase postavil a já ztratila rovnováhu
„Bacha, ať se tu nerozbiješ," zachytil mě Bucky se smíchem a pomohl mi se narovnat. Steve mi naznačil, ať se ho přidržím víc nohama tak, abych ho neudusila. Howarda radši od nás postavili trochu dál, vedle Steva se postavila Peggy, z druhé strany Bucky, po Peggy plukovník, pak Howard a zbytek. Po Buckyho pravici byla četa.
Chvíli nám fotograf říkal, co máme dělat apod. Po té jsme se konečně sklidnili a fotograf nás vyfotil. Udělal takové ještě tři fotky a pak mi konečně Steve dovolil slézt mu z ramen. Po té se celá naše skupina začala přesouvat zpět. Vzali jsme to přes les, který nás dělil od Německa a Gabe zachytil s pomocí rádia z Hydry signál, že nepřátelé vezou v nějakém vlaku nějaký náklad.
Peggy a další jeli mezitím na základnu a s četou jsme to šli prošetřit. Přijeli jsme k jakési rokli. Daleko pod námi byla nepatrná stará železnice a zatím po ní žádnej vlak nejel. Gabe mezitím s ostatními pokoušel zachytit další hlášení z německy mluvícího rádio, zatímco jsme se Stevem a Buckym stáli skoro u kraje propasti a hleděli na dlouhou bužírku, vedoucí od nás tam dolů, nad našimi hlavami. Dostatečně pevnou a napnutou, aby nás unesla, až se budem spouštět dolů.
„Pamatujete na den, kdy jsem vás oba donutil jít na tu horskou dráhu?" nadhodil nervózně Bucky a s lehce vystrašeným pohledem se díval tam dolů.
„Jo, zvracel jsem," odpověděl mu chladně Steve a neuhnul ani jednou pohledem, aby mu neušlo, jestli by jel vlak.
„Tohle je odplata?" ukázal James na cestu dolů. Zasmála jsem se jeho otázce a oběma položila ruce na ramena. Spíš jsem se o ně doslova opírala.
