Začalo to základní školou. Naše přátelství trvalo až dodnes, než jsem vás jednoho po druhém ztratila. Jenže někdo mi stále namlouvá, že se jednou v daleké budoucnosti znovu setkáme...ale ne tak, jak jsme se znali od dětství.
„Všechno jsem ztratila...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Vstávej sakra!" štěkl na mě jeden z Hydry, když mě učili sovětský styl boje. Byla jsem unavená a pomlácená. Jednali se mnou jako se zvířetem na lov. Byli na ně hrubí a neměli žádné výčitky z toho, jak naříkám.
„Ne už ne!" zakřičela jsem na něj a střelil mě do nohy. Nahrnuly se mi do očí slzy a vykřikla jsem bolestí. Nepředstavitelná bolest, kterou jsem nikdy nezažila.
„Budeš poslouchat, ať se ti to líbí, nebo ne!" zavřískal a vytáhl mě hrubě ze země. Posadil mě prudce na židli, která mě sama zničehonic připásala a já se nemohla hýbat.
Pokusila jsem se z toho nějak dostat, ale jakoby se pouta sama utahovala a hluboce se mi zarývala do masa na rukou.
Tekly mi po tváři proudem slzy a bolest na noze náhle zmizela. Slzy nebyly spuštěný bolestí, ale strachem. Neměla jsem sebemenší ponětí jak jsem se tam dostala, ale horší bylo se z toho dostat.
Mojí pozornost však upoutalo něco jiného. Byla to temná postava vycházející z temnoty v rohu zatuchlé místnosti. Nedokázala jsem pochopit, co to mělo znamenat, ale byla jsem to já.
Stála jsem přímo před sebou. Byla jsem zmatená. Místo toho, abych se usmívala, měla jsem ledovou tvář bez známky života. V rukou jsem držela střelnou zbraň a po té jí sama sobě (na té židli) přiložila ke spánku.
„Dobrou noc, Rogersová," řekla jsem potichu a po té spoušť stiskla.
**
„Amber. Amber, probuď se už!" někdo se mnou zacloumal a já se se zděšením probudila na stole ve svojí hospodě. Podnik byl už prázdný, hodiny ukazovaly tři ráno a u mě stál Bucky se starostlivým výrazem.
„B-Bucky?" zaskočeně jsem se na něj podívala a nevěděla co dělat. Buď se zasmát nad tím, že jsem tady usnula a nebo být vyděšená z nesmyslného snů, který se mi najednou rozplynul z myšlenek pryč.
„Konečně. Myslel jsem, že se už neprobudíš," zasmál se a pomohl mi na nohy. Objala jsem ho a ani jsem vlastně nevěděla proč. Pořád jsem byla lehce zmatená a bloudila mezi snem a realitou.
„Co se stalo? Jak dlouho tu jsem?" vysypala jsem že sebe na jeden nádech a Bucky mě umlčel rukou na mojí puse.
„Nejspíš jsi tu vyčerpáním po zavírače usnula. Nechala jsi otevřeno až do půlnoci a když bylo dýl, tak jsem se šel přesvědčit, zda tu nejsou zloději," vysvětlil mi narychlo a já krátce přikývla.
Povzdechla jsem si a zvedla se s tím, že si půjdu obléct bundu a mohla bych odejít. Bucky na mě počkal u dveří a nakonec jsme odešli spolu.
„Co ty a Steve?"
„Dobrý," řekla jsem polohlasem a otevřela dveře od bytu.
„Fakt se nechceš někdy přijít podívat? Na to, jak máš ráda ty novější vymoženosti, tak by se ti to mohlo líbit," usmál se a pomohl mi sundat kabát a po té ho pověsit v předsíni na háček.
