Dramione | CZ

Zamiloval jsi se?

Dny utíkali velmi rychle. Každým dnem více opadávalo listí, pomalu se blížila zima. A každým dnem jsem se víc sbližovala se Zabinim. Přišlo mi to jak několik týdnů, ale bylo to po pouhém týdnů.

Zabini se ke mě začal chovat přátelsky, byl až moc milý, víc jak nad mé očekávání. Myslela jsem, jak těžké to bude, ale ono to tak zlé zas nebylo. Zajímalo by mě ale, jestli náhodou o tom neví a nebo nehraje nějakou hru. Je mi to jedno, svůj úkol jsem splnila. Teď to ještě ukázat Malfoyovi. I když by to bylo divné, kdyby si toho nevšiml.

Z myšlenek mě vyrušil právě Zabini, který se ke mě naklonil aby mě políbil.  Nebylo to nepříjemné, ale ani příjemné. Je pravda, že jsme se dost sblížily, ale od doby, co mi Malfoy pokládal úkoly, tak jsem na něj dost často myslela. Ač mi je říkal v rychlosti a ihned utekl, ale líbilo se mi, že už mě neuráží. Že nejsem mudlovská šmejdka. Za to se mi i Zabini omluvil.

"Co kdybych se šli přijít?" Navrhl Zabini a já přikývla na souhlas. Ráda si pročistím hlavu, jelikož Harry stále zkoumá co je Malfoy zač, Ron začal chodit s Levandulí se kterou je snad celý den i noc a Ginny se buď učí a nebo je s Harrym. Moc si nepopovídáme, mrzí mě to, ale chápu to. Vím jak pro mě zkoušky NKÚ byly důležité. Ale o Zabinim a mě jsem se zmínila, přeci se potřebují také někdy vyzpovídat.

-

Vyšli jsme k řece, která obepínala Bradavice a mezitím jsme si povídali. Bylo to vskutku příjemné odpoledne.

"Jaké je vlastně tvoje prostřední  jméno Hermiono?" Nepopírám, že mě to nezaskočilo. Nikdo se mě na to nikdy nezeptal.

"Hermiona Jean Grangerová" Řekla jsem tiše a rozhlédla se po okolí.

"Nestyď se, je to nádherné prostřední jméno. " usmál se a vtiskl ji lehký polibek do vlasů.

Usmála jsem se a ruku v ruce jsme se procházeli okolo řeky.

Když se začínalo stmívat, tak jsme se vydali zpět do hradu. Chtěla jsem na chvíli ještě zůstat u hradu,tak jsem ho požádala ať jde napřed sám.

Chvilku jsem se procházela po uličkách kolem hradu a přemýšlela nad tím, co se v poslední době událo. Diky Malfoyovi jsem se naučila o sebe starat, nenechat si nic líbit od profesorů a naučila jsem se mít srdce. Ačkoliv je to zvláštní, tak ano. Byla jsem dřív ráda, když jsem si s někým užila noc, ale nedokázala jsem mít někoho až tak ráda, abych dala někomu své srdce. Nemyslím Zabiniho. Mam ho sice ráda, opravdu hodně, ale potřebovala bych o mnoho delší chvíli než týden.

"Co tady děláš, tak sama? Zabini už tě omrzel?" Draco se semnou procházel chodbami hradu a koukal po okolí.

"Chci si jen vytřídit myšlenky. Co ty? Co že jsi zašel za mudlovskou šmejdkou?" Opravdu mě to zajímalo,  je zvláštní, že se baví s někým, kdo je z nečisté krve.

"Ani nevím". Klasická odpověď někoho, kdo má místo srdce led.

V tichu jsme se ploužili po hradu až mě z ničeho nic chytnul a začal semnou tančit. Nebránila jsem se a ani lehkému úsměvu,co mi na tváři udělal.

Tančili jsme jakoby jsme byly na parketu, jakoby jsme se vznášeli a neměli žádné problémy. Lehce mě vznesl do vzduchu a udělal semnou otočku. Připadala jsem si tak křehká a nevinná. Cítila jsem se svobodně, žádné problémy ani žádná tajemství. Jakoby jsme se každým tanečním krokem ukazovali. Ukazovali svá srdce, svá tajemství i své myšlenky. Nebylo proč utéct, zmizet, odejít. Nebyl jediný důvod proč nezůstat. Každý krok, každou otočku jsem si zarývala do paměti, jakoby to mělo být naposledy.

Zastavili jsme se. Přestali jsme tančit. Jen jsme si zahleděli jsme si do očí, nikdo nebyl schopen slova. Nevím kdy ani jak vznikl mezi námi tak zvláštní vztah, ale jedno jsem věděla. Byl výjimečný.

"Vypadáš jinak. V mých očích. Než jsem tě poznal, byla jsi pro mě.." Ani to nechtěl říct. Dopověděla jsem to já.

"Nečistá šmejdka"

"Jsi jiná. Jsem rad,že tě tak můžu poznat" usmál se. Má nádherný úsměv, ale oba jsme věděli, že musíme jít, jinak na nás někdo přijde a bude si myslet něco, co ani není.

Pomalu jsme šli ke vchodu, kde jsme se na sebe pousmáli a každý šel jiným směrem.

Zasedla jsem k nebelvírskému stolu a pozdravila jsem všechny.

"Kde jsi byla tak dlouho? Hledali jsme tě.." a tázavě se na mě Harry podíval.

"Šla jsem se projít, potřebovala jsem přemýšlet. Každý teď má něco svého a já nevím, co mám dělat. Poprvé v životě mě nebavilo si ani už číst.." Řekla jsem to, co mě doopravdy trápí a všichni se na mě podívali. Přišla jsem si jako malá holka, co provedla něco špatného.

" Netušil jsem, že se cítíš takhle..kdybys nám to řekla, uděláme proto něco víc, ale vypadala si docela spokojeně v objetí Zabiniho". Jeho pohled byl bolestný. Koukal na mě, jako bych mu udělala něco špatného,  jako bych ho zradila. Kéž by věděl.

"Zabini je jenom kamarád. Čistě náhodou jsme se začali bavit. Je jiný,  omluvil se mi i za ty nadávky."

"Herm. Moc dobře víš jací oni jsou, tohle nebude jen tak!" Tentokrát odpověděl Ron. Neměla jsem náladu se s nima hádat a ani si kazit už tak krásný den.

"Chápu, že máte takový názor, ale až budete chtít, můžete ho poznat. Byl by rád a také se vám chce omluvit, je to na vás. Já si jdu lehnout, není mi dobře." Odešla jsem od stolu, byla jsem ráda, že už jdu, ale tížilo mě jak se k sobě chováme. Jako bych je pomalu ale jistě ztrácela.

Zalehla jsem a během vteřiny jsem usnula.

Strašně mě baví psát a tak za dnešek je další kapitola. Měla bych Asi přestat, jinak brzy bude vše dopsané :D snad se vám další kapitola líbí. :)