I fell in Love with His smile

3.Tomáši, ona mě nezná!

•Pohled Honzy

"Fajn, napíšu ti Emily.", řekl jsem a usmál se na ni. Jen se trochu krkolomně pousmála a šla domů. Hned jsem z kapsy vytáhl telefon a přidal si ji do přátel. Bylo zvláštní potkat někoho kdo mě opravdu nezná. Samozřejmě, že takoví jsou, ale to jsou spíše starší lidi. Šel jsem domů kde jsem nasedl do auta a jel do studia, kde byl Tomáš. "Čau.", řekl aniž by se na mě podíval. "Hej, kámo, neuvěříš, co se mi dneska stalo.", pronesl jsem k němu s nadšením. "Co?", podíval se na mě. "Potkal jsem tu holku co fotí, tu z toho Instagramu a Tomáši, ona mě nezná!", "Proč seš z toho tak nadšený?", "Vždyť to je super, konečně holka, která mě nezná a je fakt pěkná.", nakrčil jsem ret. "Tak to je fajn a je aspoň v pohodě?", "Vypadá, no moc jsme si nepokecali, chtěla vědět hodně mě, ale slíbila mi, že se ještě sejdeme. Možná bych jí zítra mohl pozvat ven s námi, co myslíš?", "Tak klidně, jak chceš kámo.", skoro si mě nevnímal, byl do něčeho zabraný na PC. Vydal jsem video ze včerejška a začal stříhat dnešní. Jelikož jsem to stříhal na MacBooku, tak jsem si to pak vzal už domů. Stříhal jsem ještě dlouho do nocí, pak už jsem musel jít spát.

XXX

Ráno, no ráno... Dopoledne jsem se vzbudil. Dneska to byl vskutku nezáživný den. Přes den jsem ani netočil vlog. Po tom co jsem se najedl a válel se celý den, dal trochu dohromady, jsem napsal Emily.

•Pohled Emily

Vstala jsem asi v deset, hned po probuzení jsem dole z kuchyně slyšela nějaký rozruch. Šla jsem se tam teda kouknout. Byli tam mamka s tátou. Popravdě se trochu dohadovali. "Čau, co se děje?", vešla jsem a zeptala se. "No jen jí to řekni Gabrieli.", tázavě jsem se na ně koukla. "Musím zase odjet, teď na půl roku.", táta byl fotograf a žurnalista. Dělal pro jeden britský časopis o cestování. Možná se ptáte, proč je mamka tak naštvaná, protože se asi před týdnem vrátil po třech měsících. "A kam?", "Do Indie, šéf po mě chce abych půl roku cestoval po Indii a posílal mu z toho průběžně články.", "Jo tak. Mami nebuď na něj naštvaná, je to jeho práce.", "Ale ty to nechápeš miláčku, budu muset taky odletět do New Yorku, mají tam nějakou velkou zakázku a domluva přes internet by byla složitá.", mamka zase dělá architektku a návrhářku pro firmu v USA. "Na jak dlouho?", "Tři měsíce.", "Tak mě už, jak jistě víš, osmnáct bylo. Zvládneme to tu s bratrem. Vařit umím, do obchodu si zajedu, vyperu, uklidím. Vždyť víš, že se nemusíš bát.", řekla jsem na to všechno klidně. Mamka se zadívala dlouze do prostoru a pak rozhodila rukama a řekla: "No dobře, ale žádné párty!", ukázala na mě prstem, v tu chvíli jsem protočila očima. "A budeš mi volat.", "Neboj mami.", uklidňovala jsem ji. Už jsme tu několikrát byli sami, ale nikdy na tak dlouho, tak proto má takový strach. Po tomto vydatném ranním rozhovoru jsem se konečně najedla a pak jsem šla do pokoje ještě upravovat nějaké fotky.

XXX

Asi kolem šesté jsem si šla zaběhat. Taky jsem si udělala pár sprintů a pořádně se protáhla. Doma jsem si hodila pořádnou sprchu a něco málo po osmé mi napsal Honza: "Jdeš s námi ven? Potřebuju nějakou fotku na Instagram, tak co kdybys vzala foťák? :D", "To teď budu tvoje hlavní fotografka nebo co? :DD", "Jestli chceš. :D", "Tak v kolik?", "V devět na náměstí? :)", "Tak dobře. :)" Šla jsem si hned zkontrolovat foťák, jestli je nabitý, naštěstí byl. Tak jsem si v klidu vysušila vlasy, oblékla se a vyšla na náměstí.

XXX

Když jsem tam přišla bylo už něco málo po deváté a Honza stále nikde. Po chvíli, když jsem mu už chtěla psát, kde sakra je, tak se ke mě někdo přiřítil na pennyboardu a trochu do mě narazil. Strašně jsem se lekla. "Ahoj! Promiň, že jdeme pozdě a promiň, že jsem do tebe tak narazil.", zasmál se. "To by mi tak nevadilo, jako to, že jsem se lekla jako prase!", rozesmála jsem se a při tom se chytala za hrudník na úkaz toho, že mi buší srdce z leknutí. "Počkej, řekl jsi my?", podívala jsem se kolem něj. "Jo, kluci jsou ještě někde v zadu, jel jsem co nejrychleji, ať tu dlouho nečekáš." Pak k nám někdo přišel a pozdravili nás. "Jo, tohle je Tomáš a Honza, taky fotí, ale chtěl jsem si ozkoušet i tebe.", zazubil se na mě. "Pfff, snad víš, že na mě nikdo nemá.", řekla jsem ironicky a plácla ho po rameni. Začali jsme se všichni smát. Byli jsme venku dlouho. Honza s Tomášem furt chytali pokémony a já si povídala s tím druhým Honzou o focení. Někdy kolem jedné začal Honza natáčet vlog. Obešli jsme pár zajímavých míst, kde jsem ho tedy vyfotila, jak po mě chtěl. Někdy kolem třetí, šli Tomáš a Honza fotograf, jak jsem mu říkala, aby se na mě vždycky neotočili oba, domů. Já a Honza jsme se ještě procházeli. "Tak konečně jsme sami a ty mi konečně můžeš říct něco i sobě, když jsem minule mluvil, v podstatě, jen já.", usmál se na mě. "A co bys chtěl vědět?", "Dobře, budu se tě tedy ptát. Ty žiješ v Pardubicích celý život?", "Ne, narodila jsem se v Praze, ale našim to tam moc nevyhovovalo, chtěli být v trochu menším městě, ale aby to kdyžtak měli blízko do Prahy, tak když se narodil bratr, který je o 3 roky mladší, tak jsme se přestěhovali do Pardubic.", "Aha, fajn. A jak ses dostala k focení?", "Taťka je fotograf a žurnalista. Takže mě k tomu tak nějak vedl od malička i když mamka by asi byla raději kdybych byla návrhářka po ní. Furt se bojí, že v jednom kuse budu fotit někde v trapu a vůbec mě neuvidí jako tátu.", pousmála jsem se nad tím. "Táta jezdí někam do světa fotit?", "Jojo, je v podstatě cestovatel. Jezdí různě po světě, fotí, píše články a to ho živí." A tak jsme si povídali, než jsme došli k našemu domku. "No, rád jsem tě víc poznal Em, tak ahoj, napíšu ti.", "A já ti pošlu fotky, pá.", zamávala jsem a šla domů.