Líza žije se svou tetou šťastným, i když docela jednoduchým životem v malém dřevěném domku, obklopeném hlubokými lesy, ukrývajícími mnoho tajemství. Teta jí vypráví příběhy o Bílém jednorožci, který sebou přináší život a taky jí varuje před černým k...
Oops! Questa immagine non segue le nostre linee guida sui contenuti. Per continuare la pubblicazione, provare a rimuoverlo o caricare un altro.
Tam, kde teď stojí velká města prosycená šedavým kouřem a silnice brázdí krajinu jako nekonečné klikaté jizvy – rozprostíral se kdysi překrásný hustý les. Rostlo v něm tisíce prastarých stromů, kterých kořeny sahaly hluboko do země, zatímco jejich vrcholky čechraly oblaka a lehce se houpaly v náručí větru na pozadí čité modré oblohy. Silné větve obsypané smaragdově zeleným listím poskytovaly úkryt mnoha tvorům, které dnes zahlédnete už jen vzácně. V jeskyních pod mohutnými kořeny stromů žili lišky i medvědi, v houštinách se ukrývaly smečky vlků a z lesního kapradí každou chvilku vyrazilo stádo lehkonohých laní, které se běžely napít ke křišťálově čistému prameni vonícímu mechem a tlející kůrou. Brzy z jara hučely v bělostných korunách divých třešní roje lesních včel a v létě, kdy na větvích zazářili drobné plody připomínající lesklé rubíny, přicházela do sadu dívka s dlouhými plavými vlasy a sbírala zralé plody do bílé plátěné zástěry. Pak hbitě, jako tančící slunečný paprsek, procházela mezi stromy v nařasených bílých šatech a dlouhé prameny vlasů spředené do spousty copánků jí lehce povívaly za zády. Její půvabný obličej prozařoval vlídný úsměv a pomněnkově modré oči s radostí hleděly na širý svět. Lízinka – tak se ta dívka jmenovala – přitančila se zástěrou plnou třešní na lesní palouček a bosýma nohama, nořícíma se do měkkého mechu, hopsala k malé chaloupce z hrubého dřeva, se šikmou doškovou střechou a čtvercovými okýnky ve štítu. Prošla skrz nízké vstupní dveře, ve kterých se musela ohnout, aby hlavou nenarazila do horního trámu a zpěvavým hlasem volala na svou tetu, se kterou v chaloupce bydlela:
„Fotulo – drahá Fotulo! Podívej, už dozrály divoké třešně! Že uděláš ten báječný koláč z bílé mouky, který mám tak ráda?"
„To víš, že udělám," usmála se Fotula a velkou dřevěnou lžící zamíchala voňavou bramboračku s lesními houbami, která bublala na kamnech.
Fotula měla oči jako jezero – zelené se spoustou žlutých skvrnek. Ale když se usmívala, zářily jako letní slunce prosvítající skrz smaragdové listí stromů. A usmívala se docela často, takže zářily skoro pořád. Ale teď kromě jejich očí zářil i její křehký stárnoucí obličej ověnčený těžkými vlasy barvy zoraného pole, až měla Lízinka pocit, že její teta má místo obličeje lampu plnou živoucího bílého světla, ve kterém zanikly všechny její vrásky i veškeré drobné nedostatky, až zůstala jenom čistá krása a projasněný pohled.
„Že ty jsi se zase zasnila?" zeptala se Lízinka všetečně, zatímco přesypávala třešně ze zástěry do proutěné ošatky.
„Můžeš tomu třeba říkat snění s otevřenýma očima," usmála se Fotula vlídně, „nebo to lze nazvat zážitkem tak kouzelným, až se dá přirovnat k tomu nejkrásnějšímu snu."
„Takže ty mi chceš pořád tvrdit, že se s Ním opravdu setkáváš?" zakroutila Líza hlavou a jala se prostírat k obědu. „Ale já už jsem velká, víš?" připomněla tetě, když úhledně zarovnávala vyřezávanou lžíci vedle dřevěné misky. „Kdysi jsem ti věřila, že Bílý jednorožec skutečně existuje a snažila jsem se být hodná, aby nebyl smutný, kdyby se náhodou díval do našeho okna. A taky jsem chtěla dostávat ty báječné fialkové bonbóny a jiné dobrůtky, které nám prý nosívá On, ale teď už vím, že ta kouzelná bytost, která mi je v noci položí na stolek vedle postele jsi právě ty, drahá teto! Ale netrap se tím, že jsem tě prokoukla. Mám tě ráda a budu tě poslouchat i tak – i když už vím, že to s tím Bílým jednorožcem byla jenom pohádka."
