Strach z upíra

34.Část -The end

Kuro

Ani nevím kdy jsem se vzbudil, ale byla tma. Protřel jsem si unaveně oči a porozhlédl se kolem. Já jsem doma? Všechno se mi to jen zdálo? Takže to byl sen?

Z mého úsudku mě odradil až Christián, který najednou vešel do místnosti."Tak co? Jak ti je?"Zamumlal hned jak si všiml, že jsem vzhůru a přešel ke mě."Dobrý...Jen mě trochu bolí hlava..."Povzbudivě jsem se usmál a on kývl.

"Co ty?"Promluvil jsem po chvíli ticha a opatrně vstal.

Pomalým krokem jsem k němu přešel a objal ho. Měl jsem o něj pořád strach.

Nečekal to, ale obětí mi oplatil."D-dobrý...ale nemusíš mě objímat."Uchechtl se."Ale chci."Zamumlal jsem a víc ho stiskl.

Začal jsem si uvědomovat, že se mu vlastně mohlo něco stát. Ta představa se mi vůbec nelíbila.

Možná to bylo tím, že ho miluju...ano...asi jsem se do něj zamiloval...asi...Pořád si to nechci moc připustit, ale vím o tom.

Christián

Dost mě udivilo, že mě objal, ale nenechal se vyvést z míry. Nijak jsem to ale neřešil a vyzvedl si ho do náruče. Nebudu riskovat, že se mi tu zhroutí uprostřed cesty domů.

Naštěstí neprotestoval."C-co jsi vlastně udělal z jeho tělem?"Zeptal se najednou Kuro."Neboj... Dobře jsem ho uklidil..."Jo, k popelnicím, aby vystrašil nějakého kolemjdoucího.

"Krev a otisky jsem uklidil taky, tak se nemusíš bát..."Dodal jsem ještě a rozešel se pryč. Ještě jsem za námi o dveře a po chvíli šel už po ulici.

Kuro

Šli jsme v tichosti temnou ulicí, na které svítily malým světlem pouliční lampy.

Já si zatím vše srovnával v hlavě. Došel jsem k závěru, že ho opravdu miluju. Ano...nakonec si to opravdu přiznávám...

Koukl jsem se na Christiána. Měl bych mu to říct? Asi ano. Měl by to vědět. Teď nebo nikdy... Pomyslel jsem si."Christiáne?"Špitl jsem roztřeseně a on se na mě podíval.

"Miluju tě..."