Wafieair- začátek (Avengers)

Kapitola třináctá

Sedím v rohu cely, do které mě vzali a koukám do blba. Tohle mu přeci nemůže vyjít! Nesmí! Kapitán Amerika, Iron man a Hawkay jsou Avengers, nemají být členové té zatracené organizace Aeroxon! A to že je seržant Barnes taky členem, mě celkem zaráží. Co to je za pitomé sérum, které dokáže člověka převést na špatnou stranu?

Mříže cely se se skřípěním otevřely a dovnitř vešla Wafieair. Ve tváři měla naprosto tupý a kamenný výraz, skoro jako vycvičený a oddaný voják, avšak oči ji prozradily. Neměla tam tu tvrdost, kterou se snažila předstírat, bylo tam něco víc a jedna z emocí, co se tam nacházela, byla zoufalost.

"Je čas," řekla drsňáckým hlasem, když ke mně přistoupila, hrubě mě vzala za paži, vytáhla do stoje a začala vláčet ven z cely.

"Ty nejsi tak oddaná, jak vypadáš," vyšlu směrem k ní myšlenku. Nepatrně sebou cukne, ale nedá na sobě nic znát.

"Buď ticho!" okřikne mě v duchu.

"Hraješ si na něco, co nejsi," zkusím znova. Zaryje mi nehty do kůže a zasyčí.

"Přestaň žvanit a pohni!"

Zachovám chladnou hlavu a pozdvihnu k ní obočí.

"Tobě je úplně u zadku, že tu drží tvého otce? Co jsi to za dceru...."

"Ještě jedno slovo a věř mi, že to bude to poslední, co vypustíš z té tvé užvaněné huby!"

"Wafieair, obě dvě moc dobře víme, že on mě potřebuje, takže mě nemůžeš zabít. Přestaň si hrát na nějakou drsňačku a pověz....vážně ti to stojí za to?"

"Drž už tu zatracenou klapačku! Já tu sloužím a nic mě nepřesvědčí zradit!"

"Tak teď lžeš. Tvůj otec, Steve Rogers, ti vůbec není lhostejný! Stejně jako jeho přátelé! Poslyš Wafieair, co ti tak hrozného udělal, že mu musíš sloužit? Tomu prolhanému, manipulativnímu parchantovi, co mu přelezla moc přes mozek?"

"Jsme tady, pane," najednou nahlas oznámila Wafieair, když jsme dorazili do menší bílé laboratoře, která na sto procent naháněla strach. Všelijaké přístroje zapojené do elektriky, kovové hroty stříkaček, skleněné lahvičky s nepěknou barvou tekutiny uvnitř a uprostřed velké kovové lehátko s poutami.

"Výborně Wafieair, můžeš jít, už se o ni postaráme," potěšeně odpověděla hlava této organizace v bílém plášti, který mu absolutně neslušel a v očích mu přelétla nepěkná emoce. Na to že jsem několik let pracovala v nemocnici, mi najednou tahle laboratoř opravdu děsí, ale nasadím nepronikavý výraz.

Wafieair mnou hodila o lehátko, připoutala, hodila po mně soucitný výraz a co nejrychleji odešla z laboratoře.

"Jak se ti líbí laborka Caroline?" jen tak se zeptal, zatímco něco dělal za mojí hlavou.

"Je naprosto příšerná, v nemocnici mají lepší," odseknu.

"Ohóó, tady je někdo vzpurný," škodolibě se zasmál, obešel lehátko, abych na něj mohla vidět a s velkou injekční stříkačkou dodal, "však ono tě to brzy přejde."

"Myslíte si, že mě nějaká vaše hračička se špičatým hrotem zaskočí? Jste na pěkném omylu," sladce pronesu.

"To tě nemá zaskočit....teda alespoň ne pro teď. Zatím ti jen odeberu krev," ušklíbl se, jedním trhnutím mi oddělal rukáv od košile a zavedl do žíly stříkačku.

"Vy asi nejste vědec nebo lékař co? Víte, že se má nejdříve utáhnou páska nad daným místem, vydezinfikovat a pak teprve odebírat? Mimochodem, chybí vám rukavice," vím, že pokouším jeho trpělivost, ale zkrátka si musím rýpnout a ve všem opravovat.

"Bacha na jazyk Fundreamone!" jen zasyčel, vyměnil zkumavku a sledoval, jak má ubohá červená tekutina teče do nesterilní nádobičky.

"Ta krev se dřív zkazí, než doděláte tuhle práci," znovu si do něj rýpnu, až po mně hodil škaredým pohledem.

"Zkoušíš mou trpělivost nebo co?!"

"Dá se říct, že ano. To vám to trvalo," protočím očima, jakmile vyndá ze žíly jehlu a přejde k mikrosopu, kde cosi zadá a znovu je u mě.

"Za malou chvíli budeš říkat něco jiného, co si takhle pohrát?" zlomyslně se usmál a odněkud vzal elektrické svody, které mi následně připevnil po hrudníku. Nasucho polknu a raději zmlknu. Už jde do tuhého. "Copak? Přešla tě řeč? Asi tušíš, co bude následovat, co?"

Odvrátím od něj zrak a zaměřím se do rohu laboratoře.

"Nevím, jestli něco víš o takovým elektrickým proudu, že může zanechat trvalé následky, přiškvařit kůži na popel, zvlášť, když je pokožka mokrá, zastavit srdce a nebo ještě lepší.....být oddaný, ale stojí to pak za to......začneme takovým polechtáním, co?" přeslazeně mi vysvětlil rizika, jen jsem ho ignorovala.

Následně cosi zmáčknul vedle lehátka a mnou projel lehký proud. Nebylo to tak zlé, nic to se mnou neudělalo, ale po minutových pauzách přidával na intenzitě. Pořádně zatnu zuby a snažím se udržet slzy na uzdě.

"Nedělej, že tě to nebolí, když už jsme takřka na 100 Voltech," škodolibě se zasmál a už nastal vrchol. Každičkým mým svalem proplula neuvěřitelná bolest, až jsem co nejhlasitěji zakřičela. Přestala jsem vnímat jeho žvásty a řvala o sto šest. Snažila jsem se vyvolat schopnosti, ale jako kdyby byly zparalizované a mně nezbývalo nic jiného, než trpět.

V tom se kolem mě rozprostřela tma a já omdlela bolestí.

...............................................................................................................................................................

Mezitím v cele blízko laboratoře...

"Co to bylo?" znejistěl Stark, když zaslechl bolestný srdceryvný výkřik.

"Caroline," vydechl Rogers.

"Oni ji mučí? Já myslel, že na tohle je spíše Hydra," zpanikařil Barton.

"Myslím, že Aeroxon je ještě horší," v tom jejich rozhovor přerušil příchozí dívčí hlas.

"Wafieair?!" znechuceně všichni tři k ní otočili hlavu.

Stála tam. Celá ztrhaná a soucitně se na ně dívala.

"Moc se vám omlouvám, hlavně tobě tati, ale neměla jsem na výběr," špitla a posadila se na lavičku před celou.

"Mohla by ses klidně omlouvat celé roky, ale já ti nikdy neodpustím! Kvůli tobě teď doktorka trpí a naši kolegové jsou v nebezpečí, protože se řítí přímo do pasti!" vyprskl Barton.

"Souhlasím s Legolasem, tohle se vůbec nemuselo stát," zabručel Stark.

"Nechte toho, nepřidala se k nim dobrovolně," okřikl je Rogers a obrátil se na svojí dceru, "takže jsi to vážně ty?"

"Ano...hrozně moc mě to mrzí, oni mě unesli a mučili.....taky vynalezli to hnusné sérum oddanosti," unaveně vydechla a složila do dlaní obličej.

"Tak dlouho jsme tě hledali," špitl její otec.

"Nerad vás ruším, ale....o co tady jde?" optal se nechápavě Barton.

"Tak jim to povyprávěj," pobídl Rogers Wafieair a ta hned spustila.

Celá trojice poslouchala tak napjatě, že ani nepostřehla to náhlé ticho, které se rozprostřelo po celé věznici a to bylo ve chvíli, kdy Caroline omdlela. Asi 50 metrů od onoho místa zrovna procházel Johannes a kontroloval, jestli je vše v naprostém klidu, ale když zaslechl Wafieair, musel se vydat k celám.

Hned mu všechno došlo a musel zkřivit rty do zlomyslného úšklebku.

"Zajímavé.....tak tohle šéfa bude určitě zajímat."

Tak jsem zpět po dlouhé době s naší oblíbenou Wafieair a Caroline :D
Co říkáte na tuhle kapitolu? :D Už se nám to schyluje ke konci prvního dílu, tohle je předposlední kapitolka :D Co myslíte, zradí Johannes Wafieair? Ikdyž podle jeho slov a úšklebku je to více než jasné, ale co se asi tak bude dít dál? Děkuju za vaši trpělivost a snad brzy vyjde nová a zároveň poslední kapitolka. :D
Vaše Reb