(Para)Normálno

Neklid

Práci kata mám celkem rád. Většinu času je klid, je to dobře placený a nemusim v podstatě nic dělat. Bohužel to má i svoje mínusy. Hlavním je asi to, že musim zabít člověka. Je jedno, co si myslim o soudu. Je jedno, jestli je podle mě nevinnej. Musim být člověk bez duše. Bez svědomí. Nebo se tak musim aspoň chovat.
Tenhle příběh se sice odehrál dávno, ale pamatuju si ho. Dost živě.
Ten den jsem se dostavil k soudu, abych sledoval jeho průběh. Byl to můj zvyk, protože mi to občas pomáhalo ty lidi zabít. Tentokrát to bylo jinak.
,,Harolde Terrysone." Pravil soudce. ,,Jste obviněn z vraždy a loupeže. Přiznáváte vinu?"
,,Nic jsem neudělal." Prohodil obviněný klidně a důstojně.
Od začátku mi bylo jasné, jak tenhle soud dopadne. Byla to jenom formalita. Fraška pro uspokojení vysoko postavených.
,,Soud skončil. Tímto vás odsuzuji k trestu smrti." Řekl soudce vážně a praštil kladívkem do stolu.
Druhý den se konala poprava. A neuhodnete na koho to zbylo, na mě. Zase. Přišel jsem až k ubožákovi a uvázal jsem mu kolem krku oprátku. Nijak neprotestoval, nebránil se. Prostě tam jenom tak stál. Na sobě potrhané oblečení, na tváři kamenný výraz. Vypadal, že je mu úplně jedno, že zemře. Nedělám to rád chlape, ale musím." Pošeptal jsem mu. Ani to s ním nehnulo.
,,Poslední slova?" Zeptal se chladně soudce, stojící před popravovaným.
,,Můžete mě teď zabít, ale moje tělo nikdy nedosáhne klidu!" Vykřiknul muž statečně.
,,Proveď to!" Křiknul soudce ke mě.
S velkou nechutí jsem vykonal rozkaz a ubožák si vlastní vahou zlomil vaz. Ozval se ošklivý, zlověstný zvuk.
Soudce, ani hrobník nebrali poslední slova na lehkou váhu. Muže proto umístili do masivní rakve, víko zatloukli a zapečetili. Potom na rakev nasypali kameny a hlínu. To by ho snad mohlo udržet. Hlavou mi pořád zněla ta poslední slova. Můžete mě zabít, ale moje tělo nikdy nedosáhne klidu. Dokola a dokola.
Další den jsem šel položit květiny na jeho hrob. Když jsem k němu přišel, málem jsem dostal infarkt. Hrob byl vykopaný, rakev otevřená a prázdná. Zkontroloval jsem, jestli se nevedou nějaké čerstvé stopy. Ne. Vedli sem jen ty moje a jedny, které směřovaly pryč.

Tak co? Je možné, aby nespravedlivě popravený nashromáždil tolik energie, aby opustil hrob? Nebo snad vykradači hrobů odnesli tělo? Jak pak ale vysvětlíte ty stopy?
Byl tenhle příběh pravda, nebo je skutečnost někde pohřbená?