(Para)Normálno

Cesta lesem

Znáte České lesy? Já ano, a to hodně dobře. Často se tam vydám na dlouhou procházku. V noci. Někomu by to mohlo připadat děsivé. Mě ne. Nevěřil jsem, že existuje něco jako duchové a tak. Myslel jsem, že to jsou jenom další výmysly těch, který se bojí. Teď už je to jinak.
Vydal jsem se na další cestu. Měsíc tentokrát nesvítil. Šel jsem ještě s jedním kamarádem.
,,Honzo, jseš si jistej, že tam chceš jít zrovna dneska? Mám z toho divnej pocit..." Řekl. ,,jsem. Copak? Bojíš se? Nechceš, abych ti zavolal maminku?" Zeptal jsem se ho výsměšně.
,,Neřiká se tomu strach, ale respekt." Odpověděl klidně s povzdechem. ,,Nemusíš respektovat něco, co neexistuje." Řekl jsem na to potichu. V tom lese, kam jsme šli, jsem ještě nikdy nebyl. Měli jsme s sebou každej jednu baterku a mapu, takže by jsme se neměli ztratit. Les vypadal dost temně a záhadně. ,,Začínam z toho mít opravdu hodně špatnej pocit. Měli by jsme se vrátit." Řekl najednou klidně. ,,Ani náhodou. Procházky v přírodě mam rád. Ty si klidně jdi, jestli tolik chceš."
Řekl jsem mu na to. Povzdechnul si. ,,Nemůžu tě tam nechat jít samotnýho." Řekl nakonec a tak jsme šli po přírodní cestičce mezi stromy. Neřekl jsem mu to, ale začal se mě taky zmocňovat divnej pocit. Jako, že nás někdo, nebo něco sleduje... blbost! To je jenom z toho, jak o tom pořád mluví. Jedinej, kdo mě sleduje jsou maximálně veverky a jiný zvířata, který se nemůžou dočkat, až konečně vypadnu z jejich lesa. Já osobně jsem ale ještě pryč nechtěl. I když ten pocit sílil. ,,Co je? Nevypadáš zrovna v pohodě." Zeptal se mě starostlivě. ,,Ale jsem v pohodě." Odseknul jsem. Přece mu neřeknu o tom svým pocitu, když jsem se mu předtím kvůli tomu smál. Najednou jsem něco uviděl. Světlo... ne, to neni možný. ,,Taky to vidíš?" Zeptal jsem se pro jistotu a ukázal jsem na světlo mezi stromy. Kývnul, že jo. Takže se mi to nezdálo. ,,Jdeme tam, ne?" Řekl jsem. ,,Já nevím...je to divný...světlo takhle v noci v lese...ale tak jo. Co by se nám mohlo stát." Řekl nakonec. Přišli jsme tam a já jsem zjistil, co to tam tak svítí. Byl to hrob. S hromadou svíček. Vypadal jako vytrženej ze hřbitova. Kamarád ukázal na náhrobek. Stálo na něm: ,,Ivane, odpočívej v pokoji. Doufám, že aspoň v tomhle lese dosáhneš klidu." Pod tímhle nápisem byl další: ,,Každý příchozí, prokaž úctu mrtvému."
,,No tak dělej. Musíme mu prokázat naší úctu..." Začal. ,,Jinak co?! Co mi udělá, když je už tuhej! Koukej!" Řekl jsem a flusnul jsem na hrob. Nevim, proč jsem to vlastně udělal. Co mě k tomu dohnalo. ,,Co... proč jsi to udělal?!" ,,Nevim. Vážně nemam tušení." Najednou se mu začala měnit barva očí. Z modrý na zelenou a nakonec hnědou. ,,Co... co se to stalo? Jsi v p-pohodě?" Opravdu mě to vyděsilo. Začal jsem couvat. On šel za mnou. ,,Co-Co to děláš?!" Zeptal jsem se znova vyděšeně. Neodpovídal. Jenom mě pronásledoval s vražedným pohledem. Zrychloval. Když byl úplně u mě, chytil mě pod krkem a zvednul mě za něj jako nic! Vždyť normálně mě zvednout nedokáže. Snažil jsem se vyprostit. Nešlo to. Začínal mi pomalu docházet dech. ,,Pro...promiň Ivane." Řekl jsem sýpavě, už skoro bez dechu. Stisk povolil. Pustil mě a zhroutil se na zem. Přísahal bych, že jsem z něj viděl vyjít něco, co připomínalo jemný kouř. Kleknul jsem si k němu. ,,Vláďo! Vláďo, prober se!" Křičel jsem na svého přítele. Dal jsem mu facku. Probral se. ,,Co-co se stalo?" Zeptal se. Od té doby, co jsme byly u toho hrobu do teď si nic nepamatoval. Já mu to nikdy neřekl.