Černá a Bílá

Ementál

POV Mona

Probudí mě nepříjemný hlas sestry Agáty. Což znamená jediné. Studená sprcha, rozcvička a nepoživatelná snídaně. Podívám se pro jistotu na hodiny před mou palandou jestli se mi to náhodou jen nezdálo. Bohužel už je zase 6 hodin.
Vezmu si své šedé šaty a snažím se co nejrychleji zmizet, než se probere zbytek dívek. Rychle seberu ze své poličky vše co potřebuji a sprintuji ke dveřím, které jsou až na druhé straně pokoje. Ale pozdě. Už se zase řítím k zemi jako každé ráno. Dopadnu tvrdě na zem a kolenem mi projede oslepující bolest. Vzepřu se na lokty, dám kolena pod sebe a snažím se vyhrabat ze čtyř do stoje. Už skoro stojím, ale v tom mi přistane mezi lopatkami něčí loket a ja opět padám k zemi. Chvíli jen bezvládně ležím a čekám až odejdou. Pomalu zvednu hlavu a jen vidím jak Anabell a její skupinka zahýbají za roh směrem na dvorek, kde se koná nástup. Jak já ji nesnáším.

Když se konečně vyhrabu na nohy a dokulhám se na dvorek, už tam všichni čekají. Ve dvou řadách stojí zvlášť dívky a chlapci, seřazení podle věku a výšky. Všech 50 dětí a 10 sester na mně upírá zrak a vrtají skrze mne dírky. Už se pomalu cítím jak ementál. A samozřejmě to nestačí. „Koukejte jak kulhá!" Vykřikne Anabelle a její společnice se začnou smát. Se sklopeným zrakem zaujmu svoje místo v řadě a sestry nás začnou přepočítávat. Když nám dají rozkaz k přesunu do sprch, tak si říkám jen jediné.

To dnes budou super narozeniny.

Ahoj lidi, tohle je muj první příběh, takze jestli máte nějaké připomínky nebo nápady na pokračování tak jen pište. Za všechnu konstruktivní kritiku budu ráda😉